Článek
Vstávám za šera. Mírný chlad se plíží chodbami ubytovny, kde dveře chybí nebo visí na jednom pantu.
Vydýchaný vzduch voní pachem odpadků i moči, které tu zbyly z předchozího dne – rozbitý bojler, polorozpadlá kancelářská židle, krabičky od cigaret, plechovky od piva, všechno povalené v dešti bez naděje na odvoz.
Jmenuji se Pavel, je mi třiačtřicet a bydlím se třemi dětmi v jediné garsonce, za kterou platím relativně velké peníze.
Mohelnice byla dříve mým domovem – teď je to tu.
Vzpomínám, jak jsme se sem stěhovali, protože měla vláda slíbila pomoc: dostupné bydlení, podpora, že děti nebudou vyrůstat na ulici. Dnes vím, že to byly prázdné fráze.
„Hromady odpadků hází z oken, kravál do večera…“
Sousedé si stěžují: „Odpadky hází z oken, kravál, nepořádek!“ .
Já vidím děti, jak kolem pobíhají bosé. V noci se zde pravidelně ozývá křik, rvačky, dokonce i výhrůžky. Dvanáctiletí kluci na ubytovně pijí, kouří, leckdy i fetují. Rozesmátí a zároveň bezmocní. OSPOD ani rodiče na ně reálně nestačí.
Místní říkají, že to nejsou zdaleka jen romské rodiny, ale že systém vyhnal všechny, kteří skončili na okraji.
Nejde jen o bordel. Jde o životy.
Každý den je boj o klid a přežití. Děti skoro nechodí ven, tráví dny v hale mezi odpadky a plísní. Národní programy na sociální začleňování selhávají, protože stát nikoho nehlídá, neinvestuje, nepomáhá.
Místo toho se sáhne na krajní opatření – tlak na pronajimatele předraženého ubytování. Vládní micromanagement, který sahá těsně nad bodem zhroucení, ale nikdy nepadají hlubší kroky.
Primátor mluví o multifunkčním využití domů s občanskou vybaveností. Ale dokud tu stojí ubytovna „bez dveří“, peníze na školky, zdravotní péči ani podporu nevidět.
Vláda mlčí, my bojujeme, děti trpí
Dnešní vláda se ohání „solidárním státem“, ale hází nás na hromadu odpadků.
Zvyšují daně, dávky, ale chybí konkrétní strategie – jak tyto rodiny vytáhnout z dluhů, naučit finanční gramotnosti, zajistit i spolupráci sociálních služeb a škol.
Univerzitní analýzy upozorňují na strach, častější přepadení, obtěžování, které již hlásí jen málokdo – ale pro vládu to zůstává jen další standardní statistikou.
Nesedíme tu proto, že chceme. Ale proto, že nevíme, kam jinam.
Nejsme jen „nepřizpůsobiví“, jak se nás snaží znásilnit rétorika politiků. Jsme otcové, matky, učitelé, kteří ztratili práci, nemají střechu nad hlavou, ale mají chuť se zvednout. Jen pak dostaneme ránu zpět: nemoci, vyšší nájmy, ohrožení dětí, strach z vyloučení.
Většina z nás v ubytovně je odkázána na státní pomoc a naráží na problémy s hledáním legální práce. Značně limitujícím životním faktorem jsou naše dluhy . Mnozí z ubytovny ani neví, jak vysokou částku přesně dluží. Finanční gramotnost je zde minimální.
Co potřebujeme – teď, ne až…
- Reálné investice do oprav a údržby ubytoven – ne jen symbolické daně.
- Programy pro práci a vzdělání: kurz finanční gramotnosti, jazykové lekce, pomoc s prací.
- Dostupnou péči pro děti i dospělé – psychologové, asistenti, rodinná terapie.
- Spolupráci s místními komunitami, nikoliv zákaz „bez kulturních pubertálních snů“.
Závěr – výzva k lidskosti
Tady, při pohledu na ta několikapatrová ohniska bezmoci, už neexistují jen statistiky. Jsou tady lidské osudy – jako můj: syn, který se bojí jít ven, dcera, co se učí mluvit se samým strachem.
Vyzývám – pane premiére, pane ministře – nehrajte si na gesta. Udělejte z nás lidi s nadějí. Jinak tady ze srdcí všech těchto dětí a rodin jednou vyroste hořký protest – a ne ve sněmovně, ale na ulicích, kde zapomenete i na ta symbolická gesta.
Tato zpověď z ubytovny není výkřik, je to volání o systémovou změnu. Dnešní vláda nemá právo dál mlčet, když lidé trpí. každý nemá milion v kampeličce nebo miliardu v bitcoinové peněžence.
------------------
(Sepsáno na základě výpovědi muže, který prošel ostravskou ubytovnou).
Další pramen - https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-odpadky-z-oken-kraval-nevhodne-navrhy-i-nasili-ostrava-bojuje-s-ubytovnami-277860
