Článek
Jak jsem oslavil výročí 48 let a 10 měsíců na světě?
Milé čtenářstvo,
Hodně si píšete, že chcete vědět, jak jsem oslavil nedávné výročí 48 let a 10 měsíců na této skvělé modré, nikoliv zelené, planetě…
Bez pozlátka. Bez patosu. Bez řečí, co by se vyjímaly na magnetu na lednici.
Bylo to silné. Tiché i hlučné zároveň. Vzácné.
Byl jsem prostě s lidmi, které miluju. Ne nutně kvůli tomu, co říkají nebo dělají, ale kvůli tomu, jací jsou, když se dívají do očí.
Když zůstanou. Když nic nehrají.
Bylo to plné smíchu, co vychází snad až z břicha. Plné doteků, co nic neslibují, ale znamenají všechno. Plné obyčejných momentů, které se promění v nezapomenutelné.
Věk se zrychluje. Čas běží jak z kopce. Dny mizí jako drobné z peněženky. Ale tenhle den, tenhle jeden den, jsem si vzal zpátky.
Byl jsem přítomný. Opravdu. A vděčný. Naplno.
Za to, že mám s kým stárnout.
Za to, že je ještě pořád co cítit.
Za to, že jsme se všichni, tak různě z různých směrů, sešli na jednom místě — a chvíli dýchali společný vzduch.
Děkuju těm, co přišli. I těm, co nepřišli.
Děkuju převelice za pravdivost, i když někdy bolí.
Děkuju za lehká objetí, která vydržela v těle déle než těžká slova.
Děkuju za ticho, které nebylo trapné, ale léčivé.
Byl jsem XXL dojatý. XXL vděčný. XXL Medvěd, co si na chvíli lehnul mezi svoje a zavřel oči. A bylo mu dobře.
Fakt dobře.
🫶🏽
