Článek
Když mě propustili (z politických důvodů, nepodporoval jsem ty správné) ze školy, kde jsem učil skoro třicet let, říkal jsem si, že aspoň poznám nové životní obzory.
Možná si otevřu kavárnu, napíšu knihu, budu blogger jako ten Vidlák, začnu hrát na ukulele či závodně minigolf.
Anketa
No dobře, tak aspoň si v klidu přečtu všechny ty knížky, na které nebyl čas. Ale realita mě záhy dostihla – došel chleba, došly úspory, došla trpělivost mé ženy. Tak jsem se ocitl na úřadu práce.
Vzal jsem si pořadové číslo, posadil se na plastovou židličku a rozhlédl se. Úřad vypadal jako každá jiná státní instituce – mdlé barvy, unavení lidé, vzduch prosycený směsí dezinfekce a beznaděje. Konečně moje číslo zablikalo na obrazovce. Přistoupil jsem k přepážce a…
„Ale pane profesore!“ vykřikl nadšeně mladík za stolem. „To je neuvěřitelný! Vy jste mě učil češtinu a základy společenských věd! Vzpomínáte na mě? Novák! Matěj Novák, oktáva B, maturita 2011!“
Ano, vzpomínal jsem si. Matěj Novák. Nepříliš výrazný student, který se prokousal školou tak nějak s minimálním úsilím, ale zato s maximální schopností okouzlovat učitele svým bezelstným úsměvem a solidním přehledem memů.
„No vidíte, pane Nováku,“ pousmál jsem se smutně, „život je plný paradoxů. Před pár lety jsem vás klasifikoval já, dnes mě klasifikujete vy.“
„Tak to rozhodně ne!“ bránil se a už se hrabal v papírech. „Podíváme se, co pro vás máme. Nějakou rekvalifikaci? Třeba IT? To teď frčí.“
„Matěji, já měl co dělat, abych si vzpomněl, jak zapnout prezentaci v PowerPointu.“
„Dobře, tak něco jiného. Třeba řidič vysokozdvižného vozíku?“
„Jsem rád, když bezpečně zacouvám do garáže.“
Budu úředník nebo úderník?
Úředník Bc. M. Novák Dis. chvíli vážně hleděl na monitor. Pak se vítězoslavně usmál.
„A co třeba kurz na úředníka? Mohl byste pracovat tady s námi! To by byla ironie, co? Bývalý učitel vyřizuje žádosti svých bývalých žáků o podporu!“
Představa, že bych tu denně potkával své bývalé studenty v různých fázích životní krize, mě upřímně vyděsila. Před Matějem Novákem jsem mohl skrýt svou neschopnost pracovat s Excelem, ale před Petrem Z. z oktávy A bych se už nevykroutil – ostatně ten mi již tehdy ve škole opravoval chyby na tabuli.
„Víte co?“ prohlásil jsem rozhodně. „Zkusím ještě tu veganskou kavárnu.“
Matěj se pousmál a natáhl ke mně ruku.
„Držím palce, pane profesore. A když budete dělat cappuccino, tak ho nedělejte moc hořký. Život je hořkej dost.“
Odešel jsem s lehkým úsměvem. Možná mě vyhodili ze školy, možná jsem si prošel pokornou epizodou na úřadu práce, ale jednu věc jsem věděl jistě – když si otevřu tu kavárnu, pro Matěje Nováka tam vždycky bude kafe na účet podniku.
--------------------------------------
(Na základě skutečné události, autorsky upraveno. )
