Článek
Nedávno jsem jel brněnským trolejbusem. Celkem v klidu, jenže pak nastoupily tři holky. Tipoval bych jim šestnáct, možná ani to ne. Že vešly, si všiml každý – jejich smích a ječivé hlasy rozvibrovaly ušní bubínky cestující veřejnosti, dokonce i okna dotovaného trolejbusu.
Ne že bych byl morous. Trochu hlasité zábavy se dá přežít. Ale tyhle mladé dámy byly spíš živoucím megafonem. Řešily spolu všechno možné: kdo s kým, kámo, chodí a spí, kdo koho , kámo, furt pomlouvá, kdo se kde „ožral“, kámo, a co budou dělat, kámo, večer. A která úča je nejvíc OHIO (tedy mega trapná). Vsuvka – slovo „kámo“ padlo snad tisíckrát.
Nevšimly si, že jejich „reality show“ posloucháme všichni. Lidé se začali otáčet. Někteří zamračeně, jiní s rezignací. A pak, někde uprostřed toho kakofonického koncertu, se stalo něco, co mě šokovalo.
Starší pán, tipuju kolem sedmdesátky, sebral odvahu. Zvedl oči od knihy, kterou se marně snažil číst, a slušně pronesl: „Děvčata, mohly byste být trochu tišeji? Bolí mě z vás už hlava.“ A to byla chyba.
Trojice slečen, zjevně pohoršena, že si někdo dovolil narušit jejich prostor, se na něj obořila. Začaly mu tykat, křičet, jak „ať drží pusu (použili samozřejmě ostřejší výraz) “, že „je to trolejbus, ne důchoďák“. Slova, která použily, bych tu radši necitoval. Koneckonců byla by i v rozporu s redakčními pravidly zapovídajícími psát vulgární výrazy, a to i hvězdičkami místo některých písmenek.
A ten chudák starší pán? Seděl a díval se na ně s výrazem absolutního překvapení. Asi nikdy neslyšel, že takhle se dá mluvit s dospělým. Či dokonce se seniorem.
Byl jsem z toho celého rovněž zaražený a překvapený. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, měl jsem ke starším lidem takovou úctu, že jsem se na ně bál pořádně podívat, natož takhle mluvit. Jasně, svět se mění, ale neměly by některé hodnoty zůstat? Respekt, slušnost, obyčejná lidskost?
Když ty holky vystoupily, trolejbus jakoby si vydechl úlevou. Všichni dál mlčeli, včetně mě. A mrzelo mě to. Protože mlčení někdy není zlaté. Někdy je to jen zbabělost.
