Článek
Ergo kladívko, každý z nás se denně setkává s nejrůznějšími situacemi, které prověřují naši trpělivost, empatii a respekt k druhým.
Ve veřejné dopravě, kde se tísní lidé různého věku, zdravotního stavu, národnosti i temperamentu, se tyto momenty objevují obzvlášť často.
Nedávno jsem v jedné brněnské tramvaji zažil situaci, která mě donutila znovu se zamyslet nad tím, jak se k sobě lidé chovají a proč je zdvořilost čím dál vzácnější.
Bylo brzké ráno a tramvaj (resp.šalina) byla plná fyzických osob a lidí, kteří mířili do práce, školy nebo jiných povinností.
Jako každý den jsem nastoupil se svou hůlkou, která mi pomáhá při chůzi.
Mé nohy už nejsou tak jisté jako dřív a delší stání v jedoucím voze pro mě není právě snadné. Když jsem si všiml, že na sedadle určeném pro seniory a osoby se sníženou pohyblivostí, pro pět ran do Špilberku, sedí domorodý mladík, rozhodl jsem se ho slušně požádat, zda by mi místo uvolnil.
Čekal jsem alespoň neutrální reakci, možná omluvu nebo tichý povzdech při vstávání. Místo toho se na mě mladík otráveně podíval a odsekl: „Uhni, dědku!… a nečum, ty žebráku!“
Přiznávám, že mě jeho slova zaskočila. Necítím se být žádným „dědkem“ a především jsem nečekal tak hrubou reakci. Zhluboka jsem se nadechl, abych si zachoval klid, a odpověděl mu: „Mladý muži, všichni jednou zestárneme. Přeji vám, abyste se ve stáří setkával s větší ohleduplností, než jakou nyní projevujete.“
Mladík se jen ušklíbl a dál si hleděl svého mobilu.
Odešel jsem stranou a chytil se madla, abych udržel rovnováhu. Tramvaj pokračovala v cestě a já se snažil na incident zapomenout. Když jsme dorazili ke křižovatce, řidič nečekaně prudce zabrzdil. Mladík, který ještě před chvílí dával najevo svou nadřazenost, neudržel stabilitu, zavrávoral a zakopl – o mou hůlku.
Instinktivně jsem ho chytil za paži a pomohl mu znovu nabrat rovnováhu. Na zlomek vteřiny se naše pohledy střetly. V jeho očích jsem zahlédl překvapení a možná i náznak studu.
Nepotřeboval jsem od něj slyšet omluvu. Neřekl jsem ani slovo. Jen jsem ho pustil a otočil se zpátky ke dveřím. Možná se z toho poučí, možná ne. Ale já vím, že jsem udělal správnou věc.
Tato událost mi připomněla jednu důležitou věc: můžeme si vybrat, jak budeme na neslušnost a hrubost reagovat. Můžeme se naštvat, můžeme oplatit stejnou mincí, nebo můžeme zachovat klid a jednat správně.
Závěrem
Ve společnosti, kde se slušnost a vzájemná úcta, možná i díky probíhající válce na Ukrajině, stávají čím dál vzácnějšími, je právě laskavost tím nejlepším způsobem, jak dát najevo svou sílu.
Nikdy nevíme, čím si druhý člověk prochází, ale vždy máme možnost chovat se k sobě lidsky.
Anebo se pletu?
PS - pozitivum: mladík, mi neukradl peněženku!
