Článek
Eliška (27, doposud netrestaná, svobodná) seděla u baru, oblečená do jednoduchých černých šatů, které jí perfektně obepínaly postavu. Přitahovala pozornost, a to nejen svým vzhledem, ale i jistotou, s níž držela sklenku polského vína a rozhlížela se po okolí.
Když do baru vešli pánové Daniel (31, rozvedený) a Marek (72, povedený a také rozvedený), bylo to, jako by se atmosféra na okamžik změnila. Daniel byl vysoký, s ostře řezanými rysy a charismatickým úsměvem. Marek byl o něco nižší, ale jeho sebejistý pohled a uvolněný postoj naznačovaly, že se opravdu nehodlá držet v pozadí.
„Můžeme přisednout?“ zeptal se Daniel s lehkým sexy brněnským přízvukem, když si všiml Eliščina osamělého místa.
Eliška zvedla pohled a koutky jejích rtů se zvedly v úsměvu. „Proč ne?“
Eliška si s nimi přiťukla, a jak večer plynul, konverzace mezi nimi se stávala stále živější. Daniel i Marek byli pohotoví a vtipní, každý jiným způsobem. Daniel byl ten elegantní svůdce, zatímco Marek dával najevo svou živočišnost a přímý přístup. Eliška cítila, jak ji oba muži fascinují svým kontrastem.
Po několika skleničkách a smíchu, který naplnil bar, přišel pan Marek s předvídatelným návrhem. „Co kdybychom si zašli někam, kde nás nebude nikdo rušit?“
Eliška se na chvíli zamyslela, pak se usmála a pokrčila rameny. „Proč ne? Mám kousek odsud družstevní byt.“
Cesta k ní domů byla plná napjatého očekávání. Eliška cítila, jak mezi nimi roste energie, něco těžko definovatelného, co se vznášelo ve vzduchu. Jakmile vešli dovnitř, Marek zavřel dveře a Daniel se s úsměvem naklonil k Elišce. „Myslím, že dneska bude noc, na kterou nezapomeneme.“
Eliška se uvolnila, a jak se jejich pohledy setkaly, přiblížila se k Danielovi. Jejich rty se spojily v dlouhém, vášnivém polibku. Marek je chvíli pozoroval, pak přistoupil blíž a jeho ruce sklouzly po Eliščiných bocích. Obrátila se k němu, zatímco Daniel za ní jemně hladil její šíji.
Bylo to jako symfonie doteků a pohybů. Každý z mužů ji obklopoval svou energií – Daniel jemně, s vášní, zatímco Marek byl dravější, bez zábran. Eliška si připadala jako bohyně, kterou si oba muži chtěli uctít. Nechala se unášet rytmem jejich společného dechu, jejich doteky se prolínaly, každý moment byl intenzivnější než předchozí.
Když se noc blížila ke konci, leželi vedle sebe na posteli, unavení, ale s úsměvem na tváři. Nikdo z nich nemluvil, slova nebyla potřeba. Jen si vyměnili pohledy, plné spokojenosti a tajného porozumění.
Ostrava za okny se pomalu probouzela do nového dne, ale oni si užívali poslední chvíle té noci, která je spojila na způsob, který si nikdo z nich dopředu nedokázal představit.
Život je někdy krásný, i na severu Moravy.
------------------------------
(Autorský článek o příhodě, která se nestala, ale klidně se stát mohla.)
