Článek
Právní věta o vině a vině ještě větší.
Mladá právnička měla v životě ráda jasno. V paragrafu, ve spise i v manželství. Všechno mělo mít skutkovou podstatu, důkaz a pokud možno razítko.
O to víc ji zaskočilo, když po návratu domů zjistila, že její manžel právě realizuje cosi, co se ani v občanském zákoníku, ani v manželské smlouvě výslovně nepřipouští.
Scéna byla klasická: postel, cizí žena a manžel v poloze, kterou by soud hodnotil jako přímý důkaz bez nutnosti znaleckého posudku. Ano, nevěru.
„Tak tohle je teda vrchol!“ vykřikla právnička tónem, který by spolehlivě vyklidil i jednací síň krajského soudu. „Moje máma mně správně říkala, že jsi chlap, kterej každou ženskou hned zatáhne do postele!“
Muž chtěl cosi namítnout, ale právnička Pavlínka pokračovala v řeči, která měla parametry závěrečné řeči státní zástupkyně.
A pak se zarazila. Protože z pod peřiny se vyhrabala její matka. A s výrazem, který jasně říkal, že byla pod peřinkou přítomna déle, než by bylo společensky únosné.
„A ty, mami, nečum!“ vyjela právnička bez zaváhání. „Taky jsi mě pěkně naštvala!“
V tu chvíli bylo jasné, že vina je kolektivní a odpovědnost solidární.
Manžel se provinil skutkem, a matka minimálně spolupachatelstvím. Jediná nevinná osoba v místnosti byla ironicky ta, která řvala nejvíc.
Později, u kávy, si právnička Pavla přiznala, že některé životní situace prostě nelze řešit žalobou. A že existují případy, kdy je nejlepší uzavřít smír – zejména s vlastní matkou.
Manžílek už takovou ochranu neměl. Ten byl pravomocně odsouzen k vystěhování a doživotnímu studu.
Poučení? Ani doktor práv nedokáže uhlídat všechny skutkové děje.
A někdy se ukáže, že největším překvapením v manželství není nevěra, ale to, kdo všechno se u ní nenáhodně ocitne.
