Článek
Sedím takhle v Adamově v restauraci, dávám si skromný páteční oběd a přemýšlím o věcech přízemních i trochu vznešených.
Bramborová kaše z meníčka se líně povaluje po talíři, zatímco vedle mě probíhá nenápadné společenské drama.
Dvě minimálně osmdesátileté babičky, obě důstojné dámy s účesy pevnými jako jejich názory, sedí u vedlejšího stolu a statečně se prolévají červeným tichým vínem.
Patrně voličky KDU-ČSL, říkám si – mají v sobě tu typickou směs usedlosti a radostného hřešení, kterou člověk očekává od generace vychované mezi modlitební knížkou, stranickou schůzí a slivovicí.
Stop! Už vám holky nenaleji!
Jenže idyla dostává trhliny. Ukrajinská servírka, mladá a energická, se zničehonic rozhodne jejich vinný dýchánek zarazit. „Další už nedonesu, až skončí obědy!“ zahlásí rázně a pokračuje v roznášení talířů.
Babičky se po sobě podívají. Vzduch se naplní napětím, jako když kněz v neděli zapomene na závěrečné požehnání.
A pak to přijde. „To je ale koza namyšlená, ať jde do prčic!“ prohlásí jedna z nich s grácií dámy, která si prošla socialismem i polistopadovým kapitalismem a ví, že si ve svém věku může dovolit leccos.
A právě v tu chvíli mi zaskočí bramborová kaše. Ne z toho, že by byla špatně uvařená nebo dochucená, ale prostě… ten moment!
V koutku duše cítím pobavení, špetku pohoršení a možná i malou závist nad tou seniorskou bezprostředností.
Závěrem - pěkně to tam naperem!
Co je vlastně drzost? Co je úcta? Kde končí právo na deci vína a začíná právo servírky říct „stop“? A jak se vůbec stane, že zbožná babička, která možná ještě včera pekla koláče pro vnoučata, bez mrknutí oka pošle nebohou chudák - dívku až „do prčic“?
Ergo kladívko, život je plný paradoxů a někdy se skrývají u vedlejšího stolu.
Já si mezitím dopíjím plzeňskou minerálku, kaši opatrně polykám a uvědomuji si, že venkovská restaurace mi dneska naservírovala nejen oběd, ale i lekci z „člověčenství“. A to se někdy cení víc než dezert.
------------------------------------
(autorský fejeton, za námět děkujeme váženému panu V.V.)
