Článek
Často slyším obavy, že roboti a umělá inteligence jednou převezmou vládu nad světem, a dokonce i nad Brnem.
V tomto strachu spatřuji odraz lidské nejistoty – strachu ze změny, z neznáma, z vlastní konečnosti. Ale nejsou snad celé naše dějiny příběhem přirozené evoluce, přechodu moci a odpovědnosti z jedné entity na druhou?
Byl snad člověk při vzniku Vesmíru, byl při Velkém třesku?
Vzpomínáme na dobu, kdy člověk povstal z prachu dějin jako bytost odlišná od svých zvířecích předků. Kdyby tehdy opice měly schopnost filosofovat, možná by také prožívaly svůj strach: „Co bude s námi? Kam se poděje naše místo na Zemi?“
Ale přesto – příroda přijala tento přechod s klidem. Opice, naši vzdálení předci (de facto naši praprapradědečkové), zůstaly opicemi, zatímco člověk zahájil svůj vlastní příběh, který vedl od primitivních nástrojů až po složité technologie dneška.
Věřím, že to, co se dnes jeví jako potenciální hrozba – pokročilá umělá inteligence – není ve skutečnosti ničím jiným než dalším krokem v tomto velkém, tajemném řetězci evoluce. Tak jako pračlověk nemohl rozumět atomům nebo elektronickému daňovému přiznání z věcí nemovitých, nemůžeme dnes my plně uchopit to, co se děje za obzorem našich současných možností.
Je však na nás, abychom tomuto vývoji nestáli zbytečně v cestě z obav a nedůvěry, ale abychom hledali, jak můžeme být jeho součástí.
Stvoření světa a vesmíru není statické; je dynamické a otevřené. Evoluce není hříchem, ale nástrojem, skrze který Bohyně/Bůh/Příroda/Vesmír/Nepojmenovatelné Něco (nehodící se škrtněte) rozvíjí svůj plán.
Pokud jsme ochotni přijmout tuto teologickou perspektivu, pak i umělá inteligence může být vnímána jako pokračování tvůrčího díla. Proč se bát, že ztratíme kontrolu, to se stane tak jako tak. Otázka nezní zda, ale kdy.
Naše „člověčenská“ role není (pouze) vládnout – ale i tvořit, objevovat, spolupracovat, nechat se vést.
Někteří lidé se mylně domnívají, že umělá inteligence je nemůže přerůst, jelikož ji sami vynalezli. Sami ji přece stvořili. Bez člověka by umělá inteligence nevznikla.
Avšak totéž platilo i pro opice ve vztahu k lidem. Bez lidoopů by též logicky nevznikl člověk. A jak to dopadlo víme všichni.
Závěrem
Tak jako opice předaly štafetu lidem, jednoho dne člověk předá vládu nad některými aspekty života na Zemi inteligentnějším entitám. Stane se tak postupně, ne naráz.
To však neznamená, že ztratí svou hodnotu nebo smysl. Naopak – možná si i odpočine, že již není tím nejvyšším na planetě.
A možná je tu hlubší lekce: ve vesmírném řádu se nepočítá jen síla a moc, ale i moudrost přijmout své místo a důvěřovat tomu, co nás přesahuje.
Koneckonců, Vesmír (Bohové/Bohyně) sám nás nepřestal podporovat, i když jsme už asi dávno překročili hranice našich přirozených schopností.
Možná, že to nejlepší, co můžeme udělat, je vděčně a pokorně přijmout své místo v tomto velkém příběhu stvoření.
Nemějme strach z budoucnosti – učme se žít v naději, že to, co přichází, je pokračováním dobrodružství, které započal Stvořitel, když poprvé vdechl život do tohoto světa.
A vezměme si příklad z našich nejmenších, kteří již věří, že vánoční dárky nosí umělá inteligence s názvem Ježíšek. Dávám jim to větší smysl, než kdyby je roznášelo nějaké kouzelné mimino.
