Článek
Nejvyšší správní soud se v rozsudku z 6. února 2025 (čj. 8 As 314/2021-123) opět věnoval ožehavému tématu jednacího řízení bez uveřejnění (JŘBU).
To je v praxi často lákavé – proč se trápit soutěží, když se dá vybrat dodavatel přímo? Jenže příslušný zákon stanovuje, že takový postup je možný jen výjimečně, například pokud je nutné chránit výhradní práva.
NSS však jasně připomněl: pokud si za „exkluzivitu“ může zadavatel sám, není to omluva, ale problém.
Přičitatelnost stavu exkluzivity
Soud navázal na nedávný rozsudek Soudního dvora EU (C-578/23), který řešil český případ Generálního finančního ředitelství. Klíčové je slovo přičitatelnost. Pokud zadavatel vytvoří nebo udržuje stav, kdy je schopen plnění dodat jen jeden konkrétní dodavatel, a přitom to nebylo nezbytné, nelze se později tvářit, že jde o objektivní překážku. Jinak řečeno – zadavatel si nemůže pod sebou řezat větev a pak tvrdit, že jiná cesta než jednací řízení neexistuje.
Jak se posuzuje odpovědnost zadavatele
NSS zdůraznil, že se nehodnotí jen moment, kdy byla uzavřena původní smlouva. Je nutné zkoumat i celé období až do chvíle, kdy zadavatel volí navazující zakázku. Pokud měl v mezidobí možnost exkluzivní závislost na dodavateli odstranit, měl tak učinit. K dispozici přitom musí být skutečné a finančně přiměřené prostředky – soud tedy nepředpokládá, že zadavatel udělá nemožné, ale zároveň mu nedovoluje pohodlně přehlížet alternativy.
Vliv práva EU
Zajímavý moment přinesl i pohled na historii. Jestliže zadavatel vytvořil stav exkluzivity ještě v době, kdy české právo takové situace výslovně neřešilo, nelze mu to hned klást k tíži. Od okamžiku vstupu České republiky do EU se ale karta obrací – od té doby je nutné posuzovat udržování stavu exkluzivity optikou unijního práva. Pokud měl zadavatel možnost a prostředky situaci napravit, měl to udělat.
Co z toho plyne pro praxi
Rozsudek je varováním pro všechny veřejné zadavatele. Jednací řízení bez uveřejnění zůstává skutečně výjimečným nástrojem. Zadavatelé by měli už při uzavírání prvních smluv myslet na to, aby se nevydali cestou, z níž není návratu. Pokud si vytvoří stav závislosti na jediném dodavateli, nemohou pak tento stav používat jako univerzální omluvu pro obejití soutěže.
Z pohledu transparentnosti a hospodárného nakládání s veřejnými prostředky je to logické. Konkurence je základní pojistkou proti předražování a nehospodárnosti. Pokud by se zadavatelé mohli donekonečna vymlouvat na „výhradní práva“, skončilo by to uzavřeným trhem, kde si vybraní dodavatelé diktují ceny bez kontroly.
Závěr
Nejvyšší správní soud tímto rozhodnutím vyslal jasný signál: exkluzivita, kterou si zadavatel sám vytvoří nebo udržuje, není důvodem pro obejití soutěže.
Naopak – je to jeho odpovědnost. Veřejné zakázky mají být soutěžní, otevřené a férové. A pokud se někdo snaží z komfortu jednacího řízení udělat běžný postup, měl by počítat s tím, že mu soudy připomenou základní pravidla hry.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2025, čj. 8 As 314/2021-123)
