Článek
Věci se mají tak, že svět jest podivuhodně nevyrovnaný v rozvržení svých sympatií a nelibostí.
A jak by možná řekl zapšklý docent z regionální filozofické fakulty:Vezmeme-li případ slečny Lewandowské, mladé a, jak se praví, nadané herečky. Pak se zdá, že vážně nesoupeří ani tak talent s uměním, jako spíš estetické soudy s právem na vřele vřazenou osobnost v umělecké sféře. A co horšího, soudy ty neřízeny jsou čistě uměleckými kritérii, nýbrž hlukem kolem nich.
Tato mladá slečna/paní se ocitla v podivuhodné roli bojovnice nikoli za umění, nýbrž za sebe samu. Čím? Nu, přece svým hlasem, svým vzezřením, svou úlohou v dání světa.
Není to snad podivné? Namísto, aby se diváctvo a kritičstvo ptalo, jak velkým darem byla obdařena v umění dramatickém, ptá se svět, jak je možno, že vypadá jinak než předem určené ideály pro prkna jež znamenají svět.
A zde nastává paradox dnešní doby: zatímco se horlivě káže o kráse všeho druhu a podob, přece jen se přečkává, že každá odchylka od čistě určené linie bude přijata bez reptání.
Nikoli tedy hra, nikoli film, nikoli dílo umělecké je zde v popředí, ale protagonistka sama, a to nikoli skrze svůj talent, ale skrze vášnivé rozpravy o tom, zda jej vůbec smí mít.
Hle, jak jsme daleko pokročili v náhražkách na umění: dnes není podstatné, co herec přináší na jeviště, ale co o něm přináší tisk. Z herecké profese se stává proklamace, z filmu manifest a z umění bojové pole nikoli estetiky, ale ideologie.
Závěrem
Co by na to řekl starý svět? Nejspíš by se podivil, kde se ztratila ta prostá věcná řemeslnost, ten dar, jenž není z nadpisů novin, nýbrž z učenlivé praxe a přímého talentu.
Nebylo by snad lepší, kdyby o slečně Lewandowské bylo psáno ne proto, jak vypadá, ale co na jevišti dokáže? Nebo se snad umění změnilo v pouhou deklaraci?
