Článek
Přijdu do baru v devět a servírka chce zavírat, i když mají oficiálně do deseti nebo jedenácti. Skandál!
Je 21:01 hod.
Město tiše dýchá, ulice voní večerem, a já jsem se těšil. Těšil jsem se na jedno malé, možná dvě. Na nakládaný hermelín. Na ten skoro posvátný rituál, kdy usednete ke stolu, pohlédnete na tapetu plnou pivních vzpomínek a na chvíli zapomenete, že zítra musíte vstávat do rachoty zvesela.
A pak přijde ona. Servírka. Ne s úsměvem, ne s „co vám můžu nabídnout, vážený hoste“, ale s pohledem, který i beton rozpraská. Stojí tam, jako by právě vyhrála soutěž o nejmikroagresivnější postoj v kraji, kde vládne hejtman Fidel pardon Kuba.
„Máme po posledních objednávkách,“ pronese tónem, jakým by se mělo vyhlašovat vyhoštění ze státu či alespoň z kraje.
Mžourám na hodiny – 21:03. Zavírají ve 22. A já jen nechápavě lapám po dechu jako jihočeský kapr po Budvaru.
Poslední soud - poslední objednávky?
Co to znamená, „po posledních objednávkách“? Je to fráze, za kterou se schovává vše. Asi i obyčejná touha být v pyžamu o hodinu dřív, ne?
Zkuste odporovat. Zkuste si říct o točené nebo dokonce čepované pivo. Dostanete ho?
Možná. Ale přinese vám ho s takovým hereckým výkonem utrpení, že by jí na DAMU rovnou dali diplom nebo rovnou dva. Jiřina Bohdalová hadr.
Zatímco pivo přistává na stole, ona vás probodává pohledem, jako byste osobně zastavil metro ve špičce. Každé slovo navíc ji bolí. Jste poslední hřebík do její pracovní rakve.
Když se náhodou zeptáte, jestli se ještě dá objednat něco k jídlu, nejspíš se nedočkáte odpovědi. Jen hlubokého dramatického odpuzujícího výdechu. Tichého vzdoru.
Tváře, na níž se střídají emoce jako počasí na Šumavě: únava, znechucení, náznak vraždy. Ani Markovič s Marešem by nevypátrali vraha, jak mazaně by to provedla, ta jinak asi hodná máma od rodiny či studentka geneder studies na prestižní regionální univerzitě.
Cui bono?
A já se ptám: proč? Proč podnik, který oficiálně zavírá ve 22:00, mentálně zavírá už v 20:45? Proč ve statutárním městě, kde máme robota, co umí operovat rakovinu nebo kýlu, nedokážeme mít hospodu, kde si člověk může v devět večer v klidu objednat pivo bez pocitu viny?
Víte co? Až příště dostanu chuť na to jedno malé po deváté, půjdu rovnou do večerky. Pivo si otevřu doma, ve spodním prádle, a vím jistě, že na mě nikdo nebude koukat, jako bych přišel vyloupit Národní muzeum nebo spermabanku.
Doma totiž zavírám, až se mi chce. A poslední objednávka? Ta padne, až dojdou chipsy a dobrá nálada.
Jo, a nezapomeňte si pak žádat o dotace a granty na podporu gastro-služeb a ronit v mediích krokodýlí pláč, jak lidi už tolik nechodí do restaurací.
