Článek
V brněnském Kauflandu to prý dnes nebylo jen o slevách na jogurty. Mezi regály s akčním pečivem se rozléhal hlas seniora, A nutno říct, že s razancí, jakou by mu mohl závidět leckterý komentátor zahraniční rubriky.
„Třistamilionový stát, náš spojenec z NATO, srabsky zaútočí na třicetimilionovou Venezuelu a náš prezident mlčí!“ rozčiloval se.
Lidé váhali, zda se zastavit u sýra nebo u pravdy. Prezident republiky, vrchní velitel ozbrojených sil, podle seniora mlčí příliš dlouho, příliš pohodlně a příliš bezpečně. Mlčí tak, že by to bylo slyšet až v Caracasu, kdyby se tam ovšem neposlouchalo něco jiného než ticho z Prahy.
Rozčilování mělo jasnou pointu: mlčení není neutralita, ale postoj. A pokud má hlava státu reagovat jen tehdy, když se to hodí do předem připraveného morálního manuálu, pak se není čemu divit, že obyčejný občan – byť s vozíkem plným zlevněných rohlíků – ztrácí trpělivost.
Senior navíc připomněl, že prezident je bývalý komunista, což v jeho podání nebyla historická poznámka, ale vysvětlující okolnost.
„Za takového prezidenta se musí slušní lidé stydět,“ uzavřel svou řeč, „i když doma třeba nemají zlatý nebo stříbrný záchod.“
A tím se nečekaně dotkl podstaty věci: slušnost totiž zjevně nespočívá v luxusu ani v tichu, ale v ochotě říct nahlas, co je podle člověka špatně – klidně mezi regálem s máslem a pokladnou číslo pět.
Možná to nebyla odborná analýza mezinárodních vztahů. Ale byla to glosa v přímém přenosu.
A možná i připomínka, že demokracie se neodehrává jen v prezidentských projevech, ale i v Kauflandu v Brně, mezi slevovými cedulemi a hlasem, který už nemá důvod šeptat.
Čím se liší speciální vojenská operace USA ve Venezuele od speciální vojenské operace Ruska na Ukrajině? Co si myslíte vy? Napište nám o tom do komentářů.
