Článek
Pokud ne, měla by nést odpovědnost za pomluvu sama Richterová.
Olga Richterová, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny za Piráty, se v pondělí 22. září objevila v předvolební debatě na CNN Prima. V ostré výměně názorů pronesla větu, která okamžitě zaujala i pobouřila: „V Česku se každý rok ztratí, rozkrade půl bilionu korun kvůli korupci.“
Takový výrok má sílu granátu. A nesmí zapadnout!
Půl bilionu – tedy pět set miliard korun – je suma, která převyšuje například celý roční rozpočet ministerstva práce či zdravotnictví. Pokud by to byla pravda, šlo by o bezprecedentní skandál, který by znamenal systematickou krádež veřejných prostředků v rozsahu ohrožujícím fungování státu.
Položme si proto otázku: je to fakt, nebo spíše nepodařená politická nadsázka? Odkud se číslo bere a co z něj plyne?
Když se mluví o „půl bilionu“ (sic!),málokdy je jasně řečeno, co všechno v takové částce figuruje. Někdo započítává daňové úniky, jiný nehospodárné zakázky, další odhady korupčních provizí, ztráty z šedé ekonomiky či praní špinavých peněz. Přesné audity přitom ukazují různé sumy – a žádný z nich nedává jednoznačně 500 miliard ročně.
Dodejme, že organizace jako Transparency International navíc měří spíše vnímání korupce a institucionální rizika než reálné finanční škody. Dá se tedy říci, že problém existuje, ale přepočítat jej na konkrétní sumu není vůbec jednoduché.
Pokud by ale platilo, co Richterová tvrdí, pak by logika věci byla neúprosná. Každý, kdo má za současný stav odpovědnost, by se měl zodpovídat – vláda, poslanci, senátoři. Krádež za půl bilionu ročně nelze přičítat „někomu neznámému“.
Bylo by to důkazem selhání celého systému, a to natolik závažného, že by muselo dojít na trestní odpovědnost konkrétních politiků. A pokud se nic takového neprokáže, pak je třeba otevřít otázku opačnou: zda není místopředsedkyně sněmovny vinna šířením nepodloženého obvinění, které poškozuje pověst vlády i celého českého státu. Padni komu padni.
Jistě, politici mají v debatách tendenci přehánět, sahají po silných slovech a velkých číslech, aby strhli pozornost. Jenže místopředsedkyně parlamentu není aktivistka u mikrofonu na náměstí – její slova mají váhu.
Pokud pirátská politička hovoří o „rozkradeném půl bilionu“, měla by být schopna ukázat studii, audit nebo aspoň metodiku, která k takovému číslu vede.
Jinak zůstává jen podezření, že se hraje s emocemi voličů, a nikoli s fakty.
Na druhou stranu – veřejná kontrola nakládání s penězi daňových poplatníků je naprosto legitimní. Česká republika má své problémy s korupcí, s pochybnými zakázkami i s daňovými úniky. Žebříčky vnímání korupce to potvrzují. Každý, kdo vládne, by měl být pod neustálým drobnohledem.
Jenže drobnohled neznamená vynášet rozsudky na základě jediné cifry bez vysvětlení.
Politická kultura pláče – čísla z klobouku!
Celá epizoda tak ilustruje širší problém české politické kultury. Politici si osvojili styl „číslo z rukávu“, které má vypadat hrozivě a mobilizovat voliče. Veřejnost je pak stavěna před falešné dilema: buď věřit, že nás někdo systematicky okrádá o půl bilionu ročně, anebo označit výrok za nesmysl a nechat korupci dál být.
Přitom správná cesta je jinde – požadovat jasná data, nezávislé audity, transparentní zakázky a vyvození konkrétní odpovědnosti tam, kde jsou prokázány přečiny.
Zůstává tedy závěrečná pointa: pokud opravdu mizí půl bilionu ročně, musí jít viníci sedět. Pokud je to výmysl, musí Richterová nést politickou a možná i právní odpovědnost za pomluvu.
Jak už jsem naznačil výše - Padni komu padni. Opravdu nemožno říkat nahodilá – či dokonce vymyšlená čísla ve veřejném prostoru. Žijeme snad v evropském právním státě ne v banánové republice někde v Africe. (Nic proti Africe).
