Článek
Evropské právo je zvláštní disciplína. Navenek působí jako uhlazený systém pravidel, které mají sjednocovat, kultivovat a – jak se říká – „harmonizovat“. V praxi však často připomíná spíše lavinu, která se valí z Bruselu a v národních legislativách zanechává poněkud nepřehlednou stopu. Nejnovější zpráva o stavu transpozice unijní legislativy to ostatně ilustruje bez příkras: Česká republika má aktuálně přijmout bezmála padesát zákonů, aby dostála svým závazkům vůči Evropské unii.
Ještě na konci loňského roku šlo o jednotky norem. Dnes jsme na čísle 48. To není evoluce, to je legislativní sprint – a dost možná bez rozcvičky.
Z pohledu advokáta nejde ani tak o samotný počet předpisů. Právo je dynamický systém a změny k němu patří. Problém je spíše v kvalitě procesu, kterým tyto normy vznikají a jsou implementovány. Transpozice evropských směrnic má být odborná, systematická a promyšlená. Místo toho často sledujeme improvizaci pod tlakem času, kdy hlavním cílem není dobrý zákon, ale „stihnout to“.
A právě zde se láme chleba
Zpráva upozorňuje i na zpoždění u celé řady předpisů.
To znamená jediné: hrozí sankce. A sankce v unijním právu nejsou jen symbolické pokárání. Jsou to velmi konkrétní finanční dopady, které – jak už to bývá – nezaplatí abstraktní stát, ale daňový poplatník.
Je tedy na místě položit si nepříjemnou otázku: kdo vlastně nese odpovědnost za legislativní dluh?
Politická reprezentace se bude přirozeně odvolávat na složitost procesu, množství agendy a objektivní obtíže. To vše je pravda. Ale stejně tak je pravda, že legislativa není vedlejší produkt vládnutí. Je to jeho jádro. Pokud stát nestíhá přijímat zákony, které sám přislíbil implementovat, nejde o drobnou technickou závadu, ale o systémový problém.
Další rovina je ještě méně komfortní. Přibývající množství transpozičních zákonů vede k bobtnání právního řádu. Ten se stává méně přehledným, méně srozumitelným a v konečném důsledku i méně předvídatelným. A to je přesný opak toho, co by právo mělo poskytovat.
Ergo kladívko, advokát nebo jiný právník pak stojí v poněkud schizofrenní pozici. Na jedné straně má klientovi vysvětlit, co platí. Na druhé straně si sám musí být jistý, že to, co dnes platí, nebude zítra novelizováno v režimu „rychle, protože Brusel“.
Nechci malovat čerta na zeď. Harmonizace práva v rámci Evropské unie má své nesporné výhody – od jednotného trhu po vyšší standardy ochrany spotřebitele. Ale každá mince má dvě strany. A tou druhou je tlak na legislativní produkci, který začíná logicky narážet na limity kvality.
Možná by proto stálo za to méně počítat zákony a více přemýšlet o jejich smyslu.
Protože právo není a nesmí být ztřeštěný závod. A už vůbec ne bezhlavý sprint…
Prameny:
https://advokatnidenik.cz/2026/03/17/pocet-zakonu-ktere-maji-sladit-ceske-pravo-s-unijnim-vzrostl-na-pet-desitek/
www.zakonyprolidi.cz
www.epravo.cz
