Článek
Chystané zvyšování výdajů na zbrojení na úroveň 5 % HDP (tedy cca ohromných 18 procent výdajů státního rozpočtu ) – jak navrhuje dnešní vláda, pod tlakem NATO a Donalda Trumpa – je symptomem hlubšího civilizačního úpadku.
A také příznakem selhání ekonomické racionality, jak konstatoval mj. i Václav Bělohradský.
Není to jen otázka čísel a procent, ale příznak propadu politické kultury, která už nevěří v občanský sociální právní stát, ale pouze ve stát opevněný, hysterický, po zuby ozbrojený a hlavně extrémně nedůvěřivý a popudlivý vůči ostatním státům.
Když se řeč obrací k číslům, má to často za účel mazaně zakrýt absenci hlubší myšlenky. To se děje i dnes.
Ve chvíli, kdy se Evropa nachází v environmentální, sociální, morální i ideové krizi, volat po více než zdvojnásobení výdajů na armádu není projevem síly, ale zoufalství.
Namísto „sociální obrany“ společnosti před vyloučením, klimatickými hrozbami či technologickou závislostí na monopolech, máme investovat do „obrněného rámusu“. Ale před kým se vlastně bráníme? Před Ruskem, již nyní má NATO desetinásobně vyšší výdaje na armádu. Což je v zásadě v pořádku, ale proč to násobně hystericky navyšovat?
Je příznačné, že zbrojení se v české debatě stává něčím jako morálním imperativem – ale bez morálky. Chce se po nás víc tanků, víc dronů, víc stíhaček, víc výcviku. Ale málokdo se ptá, co vlastně bráníme. Otevřenou společnost? Demokracii? Právo? Anebo jen ornamenty moci, které se už dávno odcizily lidem? A kde na to vezmeme? Již nyní jsme zadlužení až po uši.
Zejména pravicoví politici jako kolovrátek mluví (či spíše na sociálních sítích píši) o „odstrašení protivníka“. Rádi prostě brnkají na odvěkou strunu strachu z ohrožení. Pozornější čtenář cítí, jak se tam propisují dávnověké strachy. Kdy se člověk, tehdy opravdu oprávněně, bál, že do jeho jeskyně vnikne cizí horda, která znásilní pracně uloveného mamuta a sní naše ženy, pardon naopak. Avšak dnes píšeme rok 2025 po Kristu, ne 10 000 let před ním.
Ale to, co dnes evropské společnosti paralyzuje, není protivník zvenčí. Jsou to naše vlastní vnitřní rozpory: hluboká ekonomická nerovnost, důvěra v konspirační narativy, digitální demence, normalizace cynismu, ale i exodus mladých z veřejného prostoru. V politice zůstali v drtivé většině jen moderní kariéristé a kariéristky.
Zbrojit proti jinému státu je jednoduché. Zbrojit proti vlastnímu rozkladu – to je výzva. Ale na tu nelze odpovědět tankem.
Až příliš snadno se česká (i evropská, až na pár četných výjimek) politická scéna zhlíží ve zbrojení jako ve formě národní identity. My už nejsme dědicové Masaryka, ale správci skladu s municí.
Místo sociálního státu někteří pravděpodobně chtějí budovat „Stát výdajů na obranu“. Místo vize budoucnosti máme mít přehnaně nafouknutý rozpočet ministerstva obrany.
Ve jménu jakési perverzní „odpovědnosti“ vytěsňujeme otázky, které bolí: Má obrana smysl, pokud není co bránit? Není paradoxní, že čím méně věříme ve vlastní společnost, tím víc ji chceme chránit před vnějším světem? Zbrojit lze donekonečna. Ale nelze donekonečna oddalovat otázku, zda obrana bez obsahu není jen drahý autoportrét strachu.
Celé to připomíná poslední pokus civilizace, která zapomněla myslet, jak “ skutečně být“ – a začala investovat pouze a jen do toho, jak přežít. Avšak, přežít co? Sebe?
-------------
(autorský komentář, psáno modifikovaně pro MFD)
