Článek
Skupina Manželé z Jižáku patřila v mládí k mým TOP nejoblíbenějším, a jsem rád že se na ně, i díky pan Švehlovi nezapomnělo.
Proč je mám rád? Protože tahle parta lidí dělá přesně to, co by měla dělat každá kapela, která se rozhodne tvořit hudbu ve světě plném laciné produkce, syntetických refrénů a bezduchých textů: mluví či zpívá velmi vtipně , zpívá jasně, trefuje se do černého – a hlavně upřímně.
Manželé z Jižáku nebyli a nejsou žádní hitmakeři na míru rádiím. Jejich písně nikdy neuslyšíte mezi reklamou na čokoládu a spotem na pneumatiky. Ale kdo si je jednou pustí, ten už ví. Ty texty nejsou jen slova – to jsou miniatury ze života, malé skeče, které ale říkají mnohem víc než celé album kdejaké popové hvězdičky.
Cítíte v nich ironii, absurditu, ironii i jemné zoufalství z toho, kam se náš (tehdejší)svět kutálel a vlastně dál kutálí.
Ale dělají to s nadhledem, vtipem a muzikantskou skromností. A to je víc než schopnost zahrát dvacet akordů za minutu.
Pro ilustraci ukázka z jednoho jejich zdařilého textu „To je vono“ :
Všimla si, že vejrám jako kakabus
To je, hochu, breakdance, to si taky zkus
A zas mě táhla dál až někam dozadu
Pozvednem si, chlapče, trochu náladu
Dáme něco lepšího než ty jejich patoky
Jen si vohrň košili, píchnu ti to do ruky
To potom byla teda hnedka nálada
Začly brnět ruce a potom celý záda
V hlavě rozlilo se teplo
Do břicha i do plic teklo
Na zem jsem se svalil, chvíli jen tak seděl
Vo sobě jsem vůbec nevěděl!
Haha-hahá
Šak!
To byla teda pecka, cejtim to i dneska
Užil jsem si srandy jako nikdy jindy
Druhej den necejtil jsem tělo
Třetí den to tělo vode mě pryč chtělo!
Čtvrtej den už jsem byl celej jako dělo
Pátej jít do práce se mně nechtělo
Šestej den byl zase mejdan
Sedmej den byl tady
A tak uplynul tejden
Ha-há
Hip hop hip, to byl teda trip…
Manželský přístup byl a je prostě osvobozující. Nepodbízí se, nevykrádají trendy, nejsou ani retro, ani „alternativní pro alternativní“. Jsou autentičtí. Připomínají, že hudba nemusí být jen kulisa, ale může být postojem. Protikladem k přepálené produkci, ke všemu tomu digitálnímu hluku, který nás denně obklopuje.
Jiří Švehla to vystihl přesně. Když slyšíte, co dnes běží v rádiu, občas vás napadne, že si z nás ti producenti dělají legraci. Jenže díky kapelám jako Manželé z Jižáku neztrácíte víru, že hudba pořád může být ostrá, hravá, chytrá a přitom civilní. Že pořád může existovat tvorba, která si vás získá nejen ušima, ale i mozkem a srdcem.
V jejich písních je cítit město – konkrétní, reálné, panelákové. Ale taky vzpomínky, vztahy, malé soukromé apokalypsy a naděje, že i v tom našem středoevropském chaosu má smysl si občas sednout, pustit si něco poctivého a nechat se nést.
Třeba právě na vlnách Manželů z Jižáku.
Závěrem
Díky za tenhle článek – a hlavně díky za tuhle kapelu. Kéž by se do rádií dostalo víc takových hlasů. A kdyby ne, tak nevadí. My si je najdeme.
Protože dobrá hudba si cestu k lidem vždycky najde.
Ukázka z „manželské“ tvorby - https://www.youtube.com/watch?v=ZvEcjROzeEE&list=RDZvEcjROzeEE&start_radio=1
