Článek
Zdánlivě obyčejná věta. Přesto v sobě obsahuje spoustu zdravého rozumu.
Důchodce Aleš (71) z Brna jí totiž připomněl základní pravidlo společenského chování, na které se v posledních letech začíná poněkud zapomínat.
Spropitné bylo po generace chápáno jako dobrovolná odměna za dobrou obsluhu. Host přišel do restaurace, usadil se, číšník se mu věnoval, doporučil jídlo, přinesl objednávku a staral se o jeho pohodlí. Pokud byl zákazník spokojený, nechal nějakou korunu navíc.
Nikdo ho k tomu nenutil a nikdo to nepovažoval za samozřejmost.
Opačným směrem
Dnes se však stále častěji setkáváme s opačným přístupem. Člověk si objedná kávu u pultu, vezme si ji do ruky a terminál mu nabídne spropitné deset, patnáct nebo dvacet procent. Jinde si zákazník sám odnese jídlo ke stolu, po sobě uklidí tác a přesto je nepřímo vybízen, aby přidal další peníze.
Nejde ani tak o samotnou částku. Jde o princip.
Mnoho lidí totiž nemá problém ocenit kvalitní službu. Vadí jim ale pocit, že se z dobrovolného gesta stává společenská povinnost. Že se od nich očekává něco, co by mělo zůstat čistě na jejich rozhodnutí.
Sám jsem podobnou situaci zažil u stánku se zmrzlinou. Zákazník přijde k okénku, objedná si jeden kopeček, zaplatí a během několika vteřin drží zmrzlinu v ruce. Žádná obsluha u stolu, žádný mimořádný servis. Přesto se na displeji objeví výzva k přidání spropitného. V takové chvíli si člověk nevyhnutelně položí otázku: Za co přesně?
Tlak na nervy
Ještě horší je psychologický tlak. Někteří zákazníci přiznávají, že se cítí trapně, když možnost spropitného odmítnou. Obsluha stojí naproti nim, za nimi čeká fronta dalších lidí a člověk má pocit, že je nucen veřejně deklarovat svou „štědrost“. Tak by to ale být nemělo.
Česká kultura pohostinství byla vždy postavena na určité vzájemné férovosti. Podnik stanoví cenu služby a zákazník se svobodně rozhodne, zda ji přijme. Pokud je navíc nadšený z obsluhy, může přidat spropitné. Klíčové slovo je však „může“, nikoli „musí“.
Není náhodou, že řada lidí začíná podniky, které spropitné příliš agresivně připomínají, jednoduše obcházet. Ne proto, že by chtěli šetřit každou korunu, ale proto, že nemají rádi nátlak. Dobrá restaurace, kavárna nebo cukrárna si zákazníka získává kvalitou, nikoliv pocitem viny.
Závěrečný účet
Důchodce Aleš z Brna v zásadě neřekl nic převratného. Připomněl však starou zásadu, která obstála ve zkoušce času: když host platí ve stoje, spropitné se neočekává. A obecněji řečeno – spropitné není nárok, ale poděkování.
Jakmile se z poděkování stane povinnost, ztrácí svůj původní smysl.
A to je škoda jak pro zákazníky, tak pro poctivé snaživé podnikatele.
