Článek
To, co bylo zjevně Babišovy myšleno jako ironická nadsázka a politická legrace, je násilně přetaveno v důkaz servility k Donaldu Trumpovi. Ne proto, že by k tomu vedla fakta, ale proto, že se to autorovi hodí do předem připraveného rámce.
Pokorný sice správně konstatuje, že Babiš si zřejmě nemyslí, že by Grónsko neuměl najít na mapě. Jenže místo aby z toho vyvodil logický závěr – totiž že šlo o záměrný vtip – rozjíždí komplikovanou konstrukci o symbolickém ponižování Grónska a implicitním klanění se americkým mocenským choutkám. Jinými slovy: autor ví, že nejde o neznalost, ale přesto z toho vyrobí ideologickou obžalobu.
Tady se ukazuje základní slabina textu. Ironie je vyložena doslova, nadsázka jako geopolitický postoj.
Výsledkem není věcná kritika, ale karikatura – ovšem ne Babiše, nýbrž samotného komentátora. Kdybychom podobnou logiku aplikovali obecně, museli bychom každou politickou satiru považovat za autentické svědectví duševního stavu aktéra.
Zvlášť bizarní je teze, že Babiš globusem „vyjadřuje shovívavost“ vůči Trumpovým plánům. To už není interpretace, ale projekce.
Text nepracuje s žádným přímým výrokem, žádným skutečným postojem, jen s domněnkou, která se autorovi hodí do jeho dlouhodobé linie: Babiš jako vždy trapný, vždy servilní, vždy na špatné straně dějin. Jakýkoli jiný výklad je předem vyloučen.
Problémem tedy není, že by Babiš nebyl legitimním terčem kritiky. Problémem je, že kritika rezignuje na elementární férovost a schopnost rozeznat vtip od politického programu. Když komentátor nepochopí – nebo nechce pochopit – legraci, a místo toho z ní vyrobí morální aféru, vypovídá to méně o Babišovi a více o stavu komentátorské žurnalistiky.
Závěrem
Text Richarda Pokorného tak není ani tak demaskováním „trapnosti“ Andreje Babiše, jako spíše ukázkou toho, kam až lze dojít, když je potřeba za každou cenu potvrdit vlastní tezi.
I globus se pak může stát zbraní. Stačí ho jen správně – či spíše účelově – otočit.
