Článek
Měl jsem dnes sraz s kamarádem, váženým docentem filozofie, v kavárně hned vedle našeho domu. Čas setkání byl stanoven na 12:15, což považuji za ideální dobu – přesně mezi ranní neposedností a odpolední leností. Jenže jak už to bývá, když si člověk naplánuje klidné odpoledne, osud má sklon ukázat, kdo je pánem situace.
Sotva odbila 12:02, zvoní telefon. Docent na druhém konci se s elegancí sobě vlastní omlouvá, že přišel příliš brzy. „Není problém, dobrý muži,“ říkám vlídně. „Jsem hned tam.“
S tím se oblékám a vcelku klidně vycházím z domu. Jenže, hle – u vchodu stojí předseda SVJ, muž se sklony k důkladnosti, a něco kutí s čipem od vchodových dveří. „Máte čip? Musíme ho vyměnit,“ prohlásil s pohledem tak nekompromisním, jako by šlo o otázku národní bezpečnosti.
Vtom si vzpomínám: před hodinou přišel e-mail, že čipy jsou porouchané. Jenže ouha, já mám u sebe své druhé klíče – ty obyčejné, bez čipu. „Momentík,“ říkám a už uháním po schodech zpátky do bytu. Docent možná čeká, ale nelze jej postavit nad věc tak zásadní, jako je (ne)fungující čip.
Dobíhám ke dveřím svého bytu a co nevidím: dva cizí chlapi, plynaři. „Pane, vám uniká plyn,“ říká jeden z nich. Tohle vás, milý čtenáři, určitě překvapilo. „Mně? Ale já v bytě žádný plyn nemám!“ vykřiknu.
„Aha, tak to bude u sousedů,“ opáčí muž s nádechem klidu, který v té chvíli působí trochu provokativně. V hlavě mi však okamžitě vyskočí děsivá myšlenka: sousedé mají malé ukrajinské miminko.
„To je třeba řešit hned!“ vykřiknu a plynaři přikývnou, leč jejich tempo zůstává stoické. „Nemáte na ně číslo?“ ptá se jeden z nich. „Nevím,“ odpovídám, „ale dole je vševědný předseda SVJ, ten určitě ví.“
Plynařům se však dolů nechce a hodlají rovnou zazvonit. Říkám neblázněte, třeba to zde vyletí celé do povětří. Jeden z plynařů se zasmál a říká otcovsky jako Matka Tereza- „to uniká jen málo, nebojte.“
Plynaři tedy jdou zvonit k sousedům a já – s duší hrdiny, který nemá čas být oceněn – vbíhám do svého bytu. První klíče jsou tam, kde mají být, což je neuvěřitelná vzácnost. Času však není nazbyt.
Letím zpátky dolů jako Usian Zátopek či Emil Bolt , čip v ruce jako vítěznou trofej.
Předseda SVJ mě zadržuje a začne s výměnou. Napjaté okamžiky se vlečou a vlečou.
Klíčová otázka zní: pro pět ran do Petra Fialy bude čip fungovat? V sázce není jen moje důvěra v předsedu, ale snad i samotná stabilita našeho SVJ, možná i celé ulice ve které bydlel i Robert Musil, otec muže bez vlastností.
Nakonec se zázrakem podaří „rechipování“ úspěšně dokončit.
Udýchaný, rozcuchaný a téměř poražený životem dobíhám do kavárny.
Čas? O půl druhé, což je v Brně dle pověstí vlastně půl třetí. Docent, jehož přesnost je legendární, mě přivítá zdvořile, ale s nápadnou ironií. „Máš to daleko, že?“
Chvíli na něj hledím. Mám chuť se bránit, vylíčit všechny překážky, které mi osud postavil toho do cesty.
Pak však pokrčím rameny a usměji se. „Docente,“ říkám, „život je dobrodružství. A dnes to byla obzvlášť divoká jízda.“
