Článek
Když jedna noha stárne rychleji
Představte si čekárnu u doktora v Brně. Vzduch je hustý, plný kapénkových vzpomínek a časopisy na stolku pamatují ještě Mariána Čalfu a Viktora Koženého.
Vchází dědeček Fiala, takový ten typ konzervativního pána, který nosí kravatu i k pyjama doma. A kdyby mu zavolal třeba Ing. Lou Fanánek Hagen nebo Ing. Miloš Zeman , tak by mu stejně řekl: „Nemůžu, jdu na poštu pro důchod.“
„Pane doktore,“ spustí děda, sotva se usadí, „bolí mě levá noha. Strašně! To už není normální.“
Doktor, který se tváří, že jeho jediným koníčkem je předepisovat recepty a přitom usínat, se na něj vlídně podívá a spustí tu svou oblíbenou větu: „To nic není, pane Staňku, to je věkem.“
Jenže dědeček se nedá. „Jak věkem?! Vždyť pravá noha je stejně stará jako levá, a ta mě nebolí! To byste pak mohl říct, že mívám narozeniny jen v půlce těla!“
Čekárna zpozorní. Jedna paní přestane listovat časopisem z roku 1992 a pán s francouzskou holí se začne potutelně culit. Doktor zrudne, protože tak logickou námitku mu v ordinaci ještě nikdo nedal.
A tak to je, přátelé.
Život nás bolí vždycky jenom napůl. Jedna noha, jeden zub, jedno oko. Druhá půlka se tváří, že je na dovolené, a zatímco jedna strana těla dělá revoluci, ta druhá si v klidu píská.
Možná to tak příroda zařídila schválně. Kdyby nás bolelo všechno najednou, nikdo by nechodil k doktorovi, protože by nemohl chodit vůbec. Takto se alespoň máme s čím hádat.
A děda Fiala? Ten odcházel z ordinace spokojený. Pravou nohou si vykračoval, levou kulhal, ale hlavu měl vysoko: „Já vám dám věkem! Na to jste studovali 6 let? “
No a co dodat – na stáří prostě zjistíte, že člověk není jen celek, ale taková mozaika. A někdy některý kamínek bolí víc než ten druhý. Ale aspoň máte vždycky důvod si u doktora zanadávat.
A bez toho by přece život neměl šťávu.
