Článek
Je přitom překvapivé, že autor – právník s veřejným vlivem – zcela opomíjí roli silného prozápadního hnutí ANO a nedává šanci na debatu o jeho potenciálním progresivním vývoji.
V následujícím bleskovém kritickém rozboru ukážu, že Pokorného argumentace trpí řadou logických mezer, selektivních výběrů. A hlavně nevídanou politickou nepoctivostí.
Ve svém dopisu oslovuje Pokorný „umírněně levicové“ voliče, které údajně odrazují programy jak vládních, tak opozičních stran.
Ústřední tezí je, že v tomto volebním období je zásadnější volba obrany liberální demokracie než snaha uplatnit levicový ekonomický či sociální program (viz text: „v této volbě jde o něco mnohem zásadnějšího“).
Tím ale Pokorný posouvá běžnou politickou debatu na téměř existenciální rovinu: volba pravice prý znamená „pobyt na Západě“, volba levice či „jiné cesty“ pak pád do východní diktatury. Taková binarizace jde ruku v ruce s rétorikou „přátel Putina“ vs. „evropští demokraté“ – rétorikou, která v dnešní české politice často zakrývá složitost reálných alternativ.
Nejzásadnější slabinou Pokorného textu je výslovné zamítnutí ANO jako možné volby pro dnešního levicově smýšlejícího voliče. Autor píše: „Hnutí ANO pak nebylo levicové ani v dobách, kdy se o takový nátěr ještě snažilo.“ Dále hnutí zmiňuje jako na úrovni „proruské krajní pravice“.
Tato kolotočářská devalvace ANO je překvapující: politické hnutí, které opakovaně přebíralo voliče z levicových i středových vrstev, má značný potenciál ovlivnit směřování české politiky. Ignorovat jej znamená ignorovat reálnou voličskou dynamiku.
Navíc právník Pokorný k těmto výrokům nepřináší systematickou analýzu – pouze rétorická osočení a politické narážky (např. spojení ANO s Patrioty pro Evropu či s Václavem Klausem).
Tím se ocitáme spíše v rovině politické propagandy než věcné argumentace.
Další problém je, že autor svým postupem znemožňuje pluralitu v sektoru „středolevice / umírněné levice“. Pokud má podle Pokorného k dispozici volič pouze dva relevantní výběry — pravici (SPOLU/STAN) nebo autoritářství — zůstávají mimo debatní prostor právě ty strany či hnutí, která aspirují na prozápadovou levicovou pozici.
Pokorný také předkládá argument, že by „ztracený hlas“ (volba stran bez šance překročit pětiprocentní hranici) byl v této fázi neakceptovatelný: „Byl by to tedy ztracený hlas. A takové si v letošním boji o udržení demokracie dovolit nemůžeme.“
Tato zjednodušující úvaha přitom opomíjí, že voliči mají i strategické varianty hlasování — třeba kombinaci menších stran v koalicích, protestní hlas či podporu menších subjektů s dlouhodobou strategií.
Autor zvolí jednoduchou úměru: hrozba autoritářství = nutnost volit velkou pravicovou koalici.
Rétorický manipulant
Je třeba rovněž upozornit na jeho sporné rétorické techniky: Pokorný několikrát používá zdánlivě neškodné formulace „zkuste se oprostit od myšlenkových stereotypů“ nebo „než mě začnete kamenovat připomínkami klausovské ODS“.
To jsou jemné výzvy k tomu, aby čtenář přijal jeho verzi jako vyspělejší, nedogmatickou, a aby odmítl kritiku jako „stereotypické náboje“. Takové řečnické prvky zakrývají, že argumentace není zcela otevřená kritickým hlasům, ale spíše strukturovaná tak, aby vyloučila protiargumenty.
Nakonec se můžeme ptát: co by byl smysl otevřeného dopisu právníka levicovým voličům? Měl by přinést reflexi, podnítit diskusi, nabídnout cestu pro středolevé i levicové proudy. Avšak namísto toho zde máme text, který účelově omezuje voličský prostor a vytváří polarizační dilema — „vol pravici, nebo katastrofa“. Když vlivný autor přijde s takovým návodem, je zcela legitimní ho podrobit kritice — totiž že v praxi preferuje existující pravicová uskupení, vylučuje alternativy, a že jeho „doporučení“ není neutrálním výkladem, ale politickým postojem, který měl být otevřeně označen jako takový.
Závěrem
Pokud chceme skutečnou veřejnou diskusi, není nutné, aby každý volil SPOLU nebo STAN.
Je nutné uvažovat o tom, jak překlenout dilema pravice vs. autoritářství tak, aby levicově smýšlející občané mohli najít smysluplné, prozápadní, sociálně orientované uskupení. Kritika Pokorného textu tedy neznamená slepou podporu kteréhokoli subjektu — znamená výzvu k otevřenějšímu veřejnému prostoru, v němž není politika redukována na černobílá dilema.
Ergo kladívko, chceme-li demokracii, musíme dát hlas i těm, kteří hledají cestu do levého středu, nikoli je utlumovat či je perfidně nabádat aby volili pravici.
O tom, že někteří pánové ze Strakovky, k jejichž volbě (ne)přímo vybízel pravicový právník R. Pokorný, kradli jako straky, raději nyní pomlčíme.
