Článek
Jednoho dne jsem si uvědomil, že žiji s odbornicí na lingvistiku. Moje drahá žena, ačkoli se tím nikdy nechlubila, disponuje slovní zásobou, která by mohla klidně soupeřit s Oxfordským slovníkem. Já? Inu, podle posledních výzkumů prý disponuji asi tak dvěma sty padesáti slovy. A z toho padesát je nepublikovatelných. Vítejte ve světě rozdílu mezi pohlavími!
Říká se, že ženy mluví víc než muži. Tento mýtus rozptýlím hned teď. Ženy nemluví víc. Ony prostě mluví barevněji. Když má moje žena vysvětlit, proč nedáme našeho psa na operaci kvůli jeho fobii z veterináře, dostanu složitý a komplexní výklad na úrovni doktorského studia psychologie zvířat. Já to zvládnu pěti slovy: „Ten pes se bojí, necháme ho bejt.“
Podle statistik mají ženy ve věku 46 let slovní zásobu o 95 600 slovech. A teď si představte, že vám z toho 95 tisíc umí předvést v jedné konverzaci. Když jsem se minule zeptal své ženy, co si myslí o politice, dostal jsem dvacetiminutovou analýzu zahraničního dluhu, sociální nerovnosti a etiky v moderní společnosti. A když se ona zeptala mě na stejnou otázku, moje odpověď byla prostá: „Na houby.“
My muži prostě používáme to, co potřebujeme. Nač se zbytečně unavovat množstvím výrazů, když nám stačí těch základních dvě stě padesát? A to ještě půlka z nich je výrazem pro části motoru auta, pivo a pro to, co si myslíme o fotbalových rozhodčích. Upřímně řečeno, v běžném životě mi stačí pět sloves a pár podstatných jmen: „Pojď, jdu, vem, dej, mám hlad.“
A pak tu máme těch padesát vulgárních. Není to tak, že bychom byli hrubí nebo nekulturní. Jenomže co jiného vám zbývá, když vám na dálnici podjíždí frajer ve Fabii a při parkování to narvete do kontejneru? To si přece nemůžete v klidu říct: „Tento manévr mě velmi mrzí.“ Ne, tam přijde na řadu hned ten sprostý padesátkový seznam. Efektivní, výstižné, vždy po ruce.
Takže jak to shrnout? Ženy používají slova jako malíř barvy. Každá věta je umělecké dílo, komplexní a do detailu promyšlené. My muži? My jsme spíše minimalisté. Používáme slova jako nástroj, funkční, ostré a mnohdy vulgární. A co na tom, že naše konverzace připomíná spíš pokyny na stavbě než filozofickou debatu o smyslu života? Důležité je, že si nakonec rozumíme. A když ne, máme vždy připravený ten sprostý záložní plán.
---------------------
(autorský satirický fejeton)
