Článek
Ergo kladívko, žijeme ve zvláštním světě, kde se náš největší strach netýká toho, zda přežijeme infarkt nebo nenadálý zánět slepého střeva, ale zda náhodou nenaštveme zdravotní sestru. Kdo by si to ještě před pár lety pomyslel?
Zavolat sanitku nebo přijít na pohotovost, to už dnes vyžaduje nejen odvahu čelit bolesti, ale leckdy i odvahu čelit jisté profesní povýšenosti.
Na sociálních sítích se to hemží historkami, jak „zase přijel někdo s bolavým kolenem“ nebo „panička si spletla sanitku s taxíkem“.
Výsměch, sarkasmus, sdílené „příběhy z praxe“, to všechno vytváří dojem, že nejlepší je si doma kleknout na modlitbu a doufat, že nás smrt mine, než riskovat, že budeme terčem internetového lynče bílých pláštů.
Jenže, milí lékaři, saniťáci a sestry, není tohle trochu kontraproduktivní? Když se lidé bojí zavolat o pomoc, může to skončit tragicky. A vám (resp. vašim kolegům) na stole přistane tělo místo pacienta. Empatie není luxusní zboží, které si zdravotnictví nemůže dovolit, je to základní nástroj vaší práce.
Šíření strachu
Chápu, že jsou lékaři někdy přetížení. Chápu frustraci. Ale šíření strachu a posměchu není řešení. Místo toho by možná stačilo připomenout si, že záchranka není jen pro ty „skutečně nemocné“, ale pro každého, kdo má vážnější relevantní strach o své zdraví a život. Protože strach, vážení, může být horší než bolest – a možná i smrtelnější. Ne nadarmo v Česku ročně umírá okolo 110 tisíc lidí, a mnozí možná předčasně a zbytečně. Tudíž se nemožno občanovi či cizinci divit, že se nechce dostat mezi těchto více než sto tisíc osob, které se přemisťují do věčné nicoty.
Navíc většina praktických lékařů v ČR reálně zavírá již v 12 nebo 13 hodin. Pravda jednou týdně mají do 17 hod., ale to již situaci úplně systémově nevyřeší, že? Tak kam pak má občan-pojištěnec reálně jít?
Slušní se bojí, darebáci-zneužívači z toho mají „dobrý den“
Nadto skuteční „zneužívači“, kteří si volají „rychlou“, si nářky a sarkasmus na sociálních sítích v drtivé většině stejně nepřečtou. Naopak zasáhnou ty citlivější, kterým se jednou za 15 let přihodilo něco závažnějšího, a jejich lékař má do výše zmíněných 12 hod. Koneckonců i řada praktiků své pacienty nabádá, aby mimo jejich ordinační hodiny sami proaktivně volali sanitku.
Ale výsměch se pak dostane pacientům, kteří údajně nadužívají péči, ne kolegům lékařům kteří hodně věcí směřují na sanitky a pohotovosti.
Nedávno jsem na dveřích jednoho brněnského praktického lékaře viděl oznámení, po dobu dovolené (asi 10 dnů) navštivte Lékařskou pohotovost v Úrazové nemocnici. Takže člověk nemusí mít fantazii jako Halina Pawlowská, že člověk s běžnou chřipkou pak jde na jedinou brněnskou LSPP, kde pak blokuje vážnější případy.
A odtud je jen krůček k výsměchu na sociálních sítích.
Zajímavost: pro celé Brno a okolí funguje jediná lékařská pohotovost pro dospělé – právě ve výše zmíněné Úrazové nemocnici.
Lékařské pohotovosti ex lege (ze zákona) v Česku zřizuje, čert ví proč, kraj. A více pohotovostí není údajně schopen zařídit, což je dlouhodobý problém. A to máme údajně nejšikovnějšího hejtmana v republice, jen těch videí, kolik denně točí.
Ale vážněji, to asi není problém toliko jihomoravského hejtmana ze SPOLU, ale problém systémový. Dlouhodobě je těžké pro laika pochopit, proč třeba ve Fakultní nemocnici Brno není lékařská pohotovost. Koneckonců i ministr zdravotnictví Válek správně kdysi v novinovém rozhovoru věcně řekl, že pro běžného pacienta – nelékaře je de facto nemožné správně určit, zda má jít na lékařskou pohotovost či na urgentní příjem. Proto si raději zavolá sanitku, a jak ví zkušenější občané, či jim to poradí jejich příbuzní nebo kamarádi, když vás přiveze sanitka, tak vás vezmou dříve než když se tam (pokud vůbec víte kam) dopravíte taxíkem či vás tam odveze dcera.
Nadto když jste na tom (subjektivně) zdravotně opravdu špatně, tak opravdu nerozlišujete Pohotovost vs. urgentní příjem.
Závěrem
Tak se zkusme zamyslet: opravdu chceme žít ve společnosti, kde je hrdinstvím zavolat sanitku? Nebo raději v takové, kde je hrdinstvím zachovat klid, úsměv a ochotu, i když to někdy není snadné?
Empatie není slabost, je to síla. A tu by české zdravotnictví opravdu potřebovalo jako sůl.
