Článek
Štědrý den má být svátkem klidu, míru a kapra, který chutná nejlépe až druhý den studený. Předloni se však v jedné zcela obyčejné ostravské rodině proměnil spíš v sociální experiment: co všechno vydrží dědeček, než si nalije panáka.
Vnuk Pavel, třináct let, věk, kdy se dětem mění hlas a rodičům krevní tlak, rozbalil dárky. Byly levné. Ne snad ošuntělé, jen prosté.
Žádná herní konzole, žádný telefon za cenu ojeté Fabie. Ani permanentka na Baník.
Děda koupil to, na co měl. A Pavel, místo aby si všiml, že ten člověk má ruce popraskané prací a důchod napjatý jak struna na houslích, mu jednu vrazil. Výchovnou, i děda se musí vychovávat.
Prostě pořádnou pubertální facku za nízký rozpočet.
Rodina reagovala tak, jak to dnes umíme nejlépe: nijak.
Někdo koukal do mobilu, někdo si šel přidat bramborový salát, někdo pronesl cosi o „dětské impulzivitě“ a „citlivém období puberty“.
Jenom chudák severomoravský dědeček si sedl tiše stranou, jako starý kabát, který už se nenosí, ale ještě se nevyhodil.
A pak se stalo to, co se stává často. Ne hned. Nenápadně. Smutek se rozlil po bytě jako rozlitý rum. Děda začal pít.
Ne proto, že by byl slabý. Ale proto, že byl sám. Sám proti pocitu, že je levný stejně jako ty dárky.
Rádi mluvíme o ochraně dětí. O jejich právech, citech a traumatech.
Méně rádi mluvíme o seniorech. O lidech, kteří už nemají sílu se bránit, ale pořád mají schopnost cítit bolest.
A stud. A ponížení.
Závěrem
Senior (ani v Ostravě, ani v Praze, dokonce ani v Blansku) není nábytek z Ikey, který když nevyjde designově, tak se vymění. Je to paměť rodiny.
A když dovolíme, aby třináctileté dítě fackovalo sedmdesátiletého muže bez následků, pak už nejde o fejeton. Pak jde o diagnózu společnosti.
A tak si připijme. Ne na Pavla. Ale na dědečka. Aby se z toho dna dokázal zvednout.
Ergo vánoční kladívko, aby příště někdo v té rodině našel odvahu říct: „Dost.“
Protože senioři nejsou slabí. Jen jsme jim přestali krýt záda.
-----------------------
(na základě skutečné události, která se údajně stala předloni v Ostravě)
