Článek
Mám za to, že aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS), který se zastavil nad kampaní SPD zobrazující migranty v negativních kontextech, je důležité z více důvodů.
Nejenom, že nastavuje právní hranici svobody politického projevu, ale i řečeno s legendárním Rudolfem Hrušínským (tehdy nejmlaším) nastavuje zrcadlo současné politické kultuře v Česku.
Soudci v odůvodnění trefně poznamenali, že způsob, jakým SPD prezentovala migranty, připomíná rétoriku totalitních režimů – ať už nacistického, nebo komunistického. Přesto soud nakonec stížnost voličky zamítl. Za mne NSS postupoval v zásadě správně.
Důvod? Nedokázalo se, že by taková kampaň „hrubě ovlivnila výsledek voleb“, což je podle volebního zákona nezbytná podmínka pro zásah do jejich platnosti.
Jinými slovy: SPD se ve své kampani možná (podle některých) pohybovala na hraně etiky, nikoli platného a účinného zákona.
A právě tato hranice je v demokratickém systému klíčová. Politika totiž není jen soutěží programů, ale i emocí. A pokud by soud začal rozhodovat podle estetických nebo morálních měřítek, riskovali bychom, že se z justice stane arbitr politického vkusu. NSS zůstal věrný zásadě, že voliči – nikoli soudy – jsou těmi, kdo mají poslední slovo.
To ovšem neznamená, že by se soud k SPD stavěl naprosto smířlivě. Naopak, jeho vyjádření o podobnosti s totalitní propagandou je mimořádně tvrdé a v právnickém světě neobvyklé.
Je to varovný prst, který říká: můžete dělat ostré kampaně, ale nesmíte zapomínat, že i svoboda projevu má své meze. Když politická komunikace sklouzává k dehumanizaci, ztrácí se nejen vkus, ale i respekt k základním hodnotám demokracie.
Rozsudek tak vlastně nechává odpovědnost tam, kam patří – u voličů. Ti měli možnost vidět, jak SPD prezentuje téma migrace a mohli se podle toho zařídit. Žádná strana přece nežije ve vakuu: ostatní mohly reagovat, vymezit se, nabídnout jiný pohled. A voliči mohli rozhodnout, komu uvěří.
To, že soud neshledal „hrubé ovlivnění“, znamená, že český volič nebyl obětí propagandy, ale jejím adresátem, který měl možnost volit s rozumem – nebo bez něj.
Je tu ale i širší poselství. Každá volební kampaň testuje, jak odolná je společnost vůči manipulaci. SPD si zvolila strategii, která staví na strachu a stereotypech, protože asi ví, že strach prodává. Soud na to upozornil, ale zároveň zachoval chladnou hlavu: upozornil, varoval, ale nezasáhl.
To je přesně rovnováha, kterou právní stát potřebuje. Nechránit politiky před kritikou, ale chránit pravidla hry.
Závěrem
NSS tak nepřímo vyslal jasný vzkaz: hrubost a účelovost volebních sdělení mohou být politickým problémem, nikoli automaticky právním. Demokratická společnost se s nimi musí vypořádat v rovině veřejné debaty – ne soudních síní.
A pokud strany jako SPD sázejí na obraz „nepřátel“ místo skutečných řešení, měly by se spíše než soudů obávat ztráty důvěry voličů.
V konečném důsledku tedy rozsudek NSS není jen právní tečkou, ale i morálním zrcadlem: ukazuje, že svoboda slova není licence k nenávisti, a že za politickou kulturu nejsou a nemohou být odpovědní soudci, nýbrž ti, kdo chodí k volbám.
(modifikovaně psáno pro LN)
