Článek
Po všech těch tetovacích bouřích, kdy měl skoro každý moderní rodič na své kůži umělecky vyvedené jméno a datum narození svých dětí, se náhle zčistajasna objevují tací, kteří si tetování odmítají pořídit.
Ano, čtete správně! Tito rádoby novodobí rebelové nechtějí být jaksi „dospělí“ – a co je horší, prý dokonce zapomínají, jak se jejich ratolesti jmenují.
Tatínkové si sice občas napíší jméno svého dítěte na pivní podtácek, ten však často ztratí.
A ví zase houby.
Netetovaná de-generace
Úřady jsou pochopitelně v šoku, neziskovky se bouří a tetovací salóny se hrozí ztrát.
Představte si, že maminka v obchodě zvolá: „Davídku, pojď sem!“ A najednou se ozve v hloučku jiných matek „Ale Davídek je můj!“ Koneckonců, Davídků a Adél bylo v minulých letech jako máku, a když není jméno vytetováno na předloktí, kdo ví, jak se dnes vlastně který potomek jmenuje?
Jeden tatínek, co se k tomuto podivuhodnému odmítavému trendu otevřeně přiznal, tvrdí, že si prý Davídka plete s Oliverem! A zkuste se pak při třídní schůzce hájit, že je to omyl. Stokilová třídní učitelka už dávno viděla, jak se vám potí čelo, když se ptala na jméno toho vašeho „zlatíčka“.
Na městském úřadě situaci berou vážně. „Je nepředstavitelné, aby rodič zapomněl jméno svého dítěte,“ řekl nám tajemník úřadu s pohledem orla a kšiltovkou na hlavě.
(O povinném nošení kšiltovek úředníky v Jihomoravském kraji jsme psali nedávno.)
Nicméně žádný český zákon vytetování jména dítěte nenařizuje. Náš odbor se však roky snaží působit zde alespoň osvětově. Píšeme to i ve Zpravodaji města, i na webu, že důrazně doporučujeme, aby každý rodič měl na těle nejen jméno a datum narození svého dítěte, ale ideálně i malý QR kód pro okamžitou identifikaci.
Zástupci radnice už dokonce plánují, že bez takového certifikovaného tetování nebude možné dítě poslat ani do školy, nicméně i k tomu je nutná změna zákona. Která díky líným pražským poslancům a senátorům prozatím nebyla přijata.
Jak to vidí mladí rodiče?
Zde jsou jejich názory:
Jeden z nich, pan Tomáš P., nám anonymně prozradil: „No, já si Davídka pletu se Šimonem či Janičkou, ale přece proto nepůjdu pod jehlu! A víte , co to dnes stojí. Já nemám plat jako poslanec nebo starosta.“
A jeho žena mu horlivě přitakávala: „Kdyžtak holt každý týden vymyslíme něco jiného. U nás to děti berou jako dobrodružství!“ A pak se rozpovídala o Fialové drahotě, což zde z pochopitelných důvodů nemůžeme opakovat, jsme přece slušný blog.
Takže už chápete, proč si některé děti každý den ve školce předávají novou visačku se jménem. Zpravidla jde o děti nezodpovědných netetovaných rodičů.
Mezitím se spekuluje, zda by děti neměly mít raději čip – možná pod pravým uchem nebo u levého palce na pravé noze.
„Představte si to, žádné potíže, zaskenujete a hned víte, jak se ten harant, pardon, žáček jmenuje,“ zasní se vyhořelá paní učitelka první třídy, která během rozhovoru za jedno dopoledne pětkrát volala na „Péťu“ a třikrát se dozvěděla, že on to není.
Tak až někdy na pískovišti uvidíte maminku, která říká svému dítku „ty moje malej“, nebo tatínka, který točí kolem dvou kluků s pokřikem „No přeci ty… ty tam!“, vězte, že máte tu čest s novou vlnou rodičů „beztetovaných“.
Panta rhei!
