Článek
Život na brněnském sídlišti bývá pestrý. Vedle občasného vrčení sekačky nebo tchýně a tlumených hádek přes tenké stěny paneláku se zde odehrávají i neskutečná dramata, skoro jako v Praze či Moskvě.
Jako třeba tenhle příběh mezi dvěma sousedkami – paní Jarkou a paní ing. Evou, které už dávno překonaly sedmdesátku, ale jejich vztah k věrnostním kartám zůstává pevnější než u nejednoho mladíka s kreditkou.
Magická slevová červená karta
Eva totiž ztratila něco víc než kus plastu – ztratila svou Penny kartu.
Kartu, věrnou kamarádku, na které se pomalu, patnáct a čtvrt miliardy let po Velkém třesku, hromadily body jako důkaz pečlivého nakupování.
Možná to pro někoho zvenčí může vypadat jako banalita, ale pro paní Evu to byla doslova investice do budoucnosti. Poctivě sbírané body, které už možná byly na cestě k nějakému báječnému dárku pro vnoučata k blížícím se Vánocům.
V Brně totiž na rozdíl od jiných měst, nenosí dárky Ježíšek, ale musí je kupovat rodiče a prarodiče. Úplně jako za socialismu. Ale zpátky ke ztracené červené kartě.
Sousedka ji ztratila, když jí červenou kartičku půjčila naivní sousedka.
Jenže karta zmizela. Co čert nechtěl, paní Jarka ji prostě ztratila. Úplně jako mladá nezodpovědná holka.
Ztráta důvěry a karty! Červená karta pro kamarádství!
Zopakujme si to, ta nezodpovědná ježibaba z Brna city ji ztratila!
Řekněme si to na rovinu – ztratit cizí věrnostní kartu, za to by na frontě byla kulka.
A když Eva zazvonila u dveří s nevinnou otázkou: „Jarko, mohla bys mi vrátit tu moji Penny kartu?“ odpověď byla zamotanější než detektivka na TV Prima.
Jarka mlžila, zatloukala, lapala po dechu, volala všechny svaté i Andreje Babiše, a když to už nešlo dál, prostě neurvale bouchla sousedce dveřmi před nosem! Skandál!
A Eva, žena s neochvějnou vírou v právo a pořádek, se rozhodla k zoufalému kroku – zavolala na svou sousedku Policii ČR.
Představte si tu scénu. Policista, který pravděpodobně ještě před minutou řešil vážné záležitosti, teď stojí na sídlišti a poslouchá příběh o ztracené Penny kartě. Jeho výraz? Lehce zmatený, možná pobavený. „Paní, tohle není trestný čin,“ zamumlá nakonec, s mírně rozpačitým výrazem, a odkáže Evu na občanskoprávní řízení.
Eva je sice odhodlaná, ale ani ona si nedokáže představit soudní proces o ztracenou věrnostní kartu. Přesto, Jarka musí být potrestána! Nebo snad ne?
Naštěstí zasáhne synovec David, právník z rodiny, který má v hlavě víc než dost zdravého rozumu. „Vykašli se na to, teto,“ radí Evě, když vidí, jak absurdně se situace vyvinula. „Tohle ti za soudní tahanice nestojí.“
Možná mu v duchu běží představa rozsudku, ve kterém soudce slavnostně přiklepne Evě její body zpět. Možná si dokonce představuje Jarku, jak se kaje u soudu. Ale ne – realita je prostší. Všichni nakonec odcházíme s pocitem, že tohle je ten druh věcí, na které je lepší zapomenout.
Závěr
A tak končí velké drama o Penny kartu – bez vítězů, bez poražených, s mírným povzdechem nad lidskými slabostmi.
Protože někdy je největší moudrost nechat body body, kartičky kartičkami, a sousedky sousedkami. S úsměvem nad tím, co nám život někdy připraví.
A jak byste v takovém případě reagovali Vy, pište nám do komentářů.
Odpustili byste třetí nejlepší kamarádce „zpronevěru“ věrnostní karty?
(autorský článek na základě skutečné události, hlavně jména byla změněna)
