Článek
Bylo - nebylo.
Jednou, někdy koncem osmdesátých letech či snad již počátkem devadesátých let, v časech, kdy se Praha ještě nestihla vyzout z podivného kabátu normalizační šedi, a přitom už si začínala zkoušet pestřejší sako kapitalismu, seděl pan Vincent Venera – známý spíše jako Svatý Vincent – na zahrádce jedné malostranské kavárny.
Tedy přesně Malostranské besedy.
Bylo to v těch dobách, kdy se na Malé Straně ještě dalo potkat něco jiného než diplomaty, milionáře, influencerky a asijské turisty.
Vincent - svérazný výtvarník, performér, hudebník, relikvie podivuhodné doby, zjev, který jakoby vypadl z nějakého lepšího filmu o alternativní Praze, seděl sám. Možná s absintem, možná jen s pivem či kafíčkem, ale rozhodně ne sám duchem.
A právě v té chvíli šel kolem filozof a VŠ pedagog Egon Bondy.
Básník, filozof, trochu i alkoholik, mystik. Jeden z těch, kteří tu dobu nejen přežili, ale i prožili a výrazně podepsali.
Vincent na něj zavolal, či spíše zahulákal. Bondy, možná rád, možná ze zdvořilosti, usedl. A Svatý Vincent se jal mluvit.
O svých vizích, snech, obrazech, převtěleních. Kdo ví. Slova padala jako karty z neklidné ruky, ale Bondy – místo aby zpochybňoval – přikyvoval, souhlasil, snad i (lehce) obdivoval.
Na závěr tohoto improvizovaného symposia, jakých se dříve na pražských zahrádkách odehrávalo tolik, pronesl Bondy:
„Pane Venera, vy jste taková pražská postavička!“
Vincent chvíli mlčel, napil se, zamrkal a řekl:
„Ale děte do p**ele, pane Fišer (pro mladší čtenářstvo – pravé příjmení E. Bondyho). Já nejsem žádná pražská postavička. Pražská postavička jste vy! Já jsem pražská postava!“
Možná se tomu někdo zasměje. Ale co když je v tom hlubší smysl? Co když se tu odhaluje rozdíl mezi tím být kladivem a být pouhou kovadlinou.
Mezi tím být laciným křovím a být svědomím hlavního města? Postavička se vynořuje zpoza rohu, pobaví, zmizí. Postava stojí. Má váhu. Je a existuje.
Svatý Vincent byl postava. Neuměl se zavděčit, nebyl součástí programu a systému.
Vznikal z starého města stejně jako jeho dlažební kostky nebo vyvěšené prádlo v oknech činžáků.
Nesnažil se být výstřední, on výstřední prostě byl. A (nejen) Bondy, který to možná nepochopil, jej chtěl perfidně zařadit do škatulky, do vitríny. Ale Vincent odmítl. A právem.
Závěrem
Možná si dnes zasloužíme víc postav a méně postaviček. Méně těch, kdo se stylizují, a více těch, kdo prostě jsou. S nevhodným kabátem, s nevyžehleným límečkem, s autentickou tváří a hlasem, který nezní jako tisková zpráva od nadnárodní PR agentury.
Vincent Venera byl možná jen pražský originál. Anebo to byl náš neviditelný světec, prorok z vedlejší ulice. Každopádně – byl to on, kdo si zachoval integritu v době, která ráda rozmělnila vše na symbol, na masku, na karikaturu.
A proto bychom měli být vděční. Za každého, kdo je postavou, a ne postavičkou. Ať už sedí v kavárně, ve ve vězení, leží na hřbitově nebo jen halasně prochází kolem.
Hezké a klidné léto všem mým čtenářům!
A propos, kdo nezná básníka Bondyho - základní data zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Egon_Bondy
A že by někdo neznal Sv.Vincenta pochybuji, nicméně pro jistotu:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincent_Venera
