Článek
Nezdá se Vám, že média, ta neúprosná lovkyně pravdy, nám tu a tam cosi zatají?
U prezidenta Petra Pavla je to ale obzvlášť podivné. Ne že bychom nevěděli, co jedl k snídani, kolik uběhl kilometrů, nebo kolik účtů má na sociálních sítích.
Ale na otázku, co dělal 17. listopadu 1989, nám neodpovídá on ani média, která ho zpovídají.
Je to zvláštní, nemyslíte?
O Václavu Havlovi víme, že v onen den už asi tušil, že ho čekají velké věci. A aktivně organizoval disidenty…
Václav Klaus si tenkrát možná naštvaně říkal, že ekonomická transformace bude zatraceně těžký oříšek. Vracel se v pátek 17. listopadu z Rakouska, kde měl mj. televizní vystoupení na ORF , na pražské Hlavní nádraží dorazil někdy v půl desáté večer a před domem na Proseku potkal svého staršího syna, který jako student 1. ročníku Karlovy univerzity - fakulta přírodovědecká byl na Národní třídě a Klusovi líčil ty hrůzostrašné okamžiky z Národní třídy.
A třeba Jiří Paroubek vzpomínal - Byl to pro mě den, jako každý jiný. Byl jsem odpoledne v jednom velkém pražském hotelu a radil jsem jim s přípravou rozpočtu na rok 1990. Ty následující dny už jsem ale chodil na demonstrace.
Miloš Zeman byl osobně přítomen na Albertově, i následně na Vyšehradě a hlavně na Národní třídě, kde se odehrála komunistická „gumoléčba“.
Ale co dělal Petr Pavel?
Média se ho jaksi stydí zeptat. Byl ten den na cvičišti? Na střelnici? Nebo už v duchu plánoval, jak jednou bude vládnout v barvách NATO? Těžko říct.
Vzpomínky na klíčový den našich moderních dějin zůstávají podivně zamlžené. A to u člověka, který si jinak zakládá na své transparentnosti.
Že by mediální imunita?
Ať už to bylo jakkoliv, mlčení vyvolává otázky. Jednu věc jsme se přece jen za ta léta naučili: kdo mlčí, ten nemluví. A kdo nemluví, ten nechává prostor spekulacím. A ty, jak víme, nemají rády vakuum.
Média by se proto měla přestat stydět a prostě se zeptat. Pane prezidente, co jste dělal 17. listopadu 1989?
