Článek
Čvachtající manža z Libně
Libeň má svůj rytmus. Prošedlé fasády, Palmy na Palmovce, O2 Arénu, tramvaje drncající jako dědečkův gramofon, a skoro u každého rohu večerka. Ty večerky, které ne že by v jiných částech Prahy nebyly, ale tady je to skutečný fenomén!
Zpravidla vietnamské království, kde se pivo nikdy neohřeje, rohlíky nikdy nevystydnou, a najdete tam vše od instantní polévky, přes vánoční ozdoby po zubní pastu s nápisem, kterému nerozumí ani Google překladač.
Neuvěřitelná událost z večerkové říše za Palmovkou…
Jednou takhle v sobotu v podvečer jsem zapadl do jedné z těch zmíněných asijských libeňských večerek.
Představte si malý krámek, kam se sotva vejde regál s rumem, lednice s pivem, a přesto tam mají i plastové kytičky, ponožky, kondomy, drátěnky na nádobí, bonbony a plyšáky. Prostě kouzlo minimalismu.
U pokladny maličká vietnamská pokladní – tak malá, že kdyby stála za pultem na štaflích, nikdo by se nedivil. Ale s úsměvem od ucha k uchu a energičností, kterou by jí záviděl i vrcholový atlet nebo moravský lidovecký poslanec.
Přede mnou nakupovala paní. Typická Pražačka – krátký sestřih, kabelka na předloktí, tetování, v očích odhodlání stihnout všechno od „Ulice“ po pečení buchet a opravení matiky děckám.
Na pultu přistál košík, který vypadal jako manifest české gastronomie: pivo, klobásky, vepřová plec, okurky, salám Vysočina, chipsy, sýr Hermelín, a jako finále láhev rumu - tedy Tuzemáku s lodičkou, která vozí obyčejné lidi do neobyčejných světů.
Pokladní chvíli tiše markovala, a najednou to přišlo. Zvedla oči, její úsměv se rozšířil a s nejroztomilejším středočeským přízvukem, který by ji musel závidět ani Leoš Mareš, dobrosrdečně pravila: „To si bude manža, ale čvachtat!“
V tu chvíli se čas zastavil. Pražačka z nižší vyšší střední třídy se zarazila, jako by právě vyhrála jackpot nebo jejího chotě zvolili do Zastupitelstva Prahy 8, a za pár vteřin vybouchla smíchy.
A nejen ona. Celá prodejna, včetně ukrajinského rusky mluvícího pána v montérkách, který si nesl dvě Plzně a čokoládovou tyčinku, se začala unisono smát.
Dechberoucí věta
Ta věta byla dokonalá. Jednoduchá, odzbrojující a naprosto česká.
Jako by se v tom malém krámku na chvíli zhmotnil duch Bohumila Hrabala, který v Libni strávil mnoho let svého života. Přičemž místo poetických větiček o pivu a ženách přidal notu vietnamské roztomilosti.
A víte co? Je na tom něco krásného. Ta pokladní možná pochází z opačného konce světa, ale tím jedním roztomilým výrokem dokázala něco, co už dlouho nikdo.
Propojila nás. Vietnamce, Čechy, klobásy, okurky, Libeň a rum.
Libeňská symfonie, kde si každý může čvachtat po svém.
