Článek
Tak to držme palce – ať posíláme jen solidaritu, ne software a čekací lhůty.
Nedávno mi kamarádka, zdravotní sestra, vyprávěla historku z ordinace urologa, kde pracuje.
Jedna ukrajinská pacientka tam naprosto rozčileně protestovala proti tomu, že má být objednána na vyšetření až za osm měsíců.
Křičela: „To přece není možné! U nás je válka – a máme čekací lhůty třetinové!“
A člověk najednou neví, jestli se má smát, nebo plakat.
Dodejme, že podobné čekací lhůty jsou nyní v ČR nejen u urologů, ale i třeba alergologů, zubařů, endokrinologů, neurologů, kožních lékařů nebo i očních lékařů. Skoro milion lidí nemá navíc svého praktického lékaře a statisíce nemají dentistu.
Naše zdravotnictví je možná na kolenou, ale pořád umí být férové – v čekání si jsou u nás všichni rovni. Bez rozdílu pohlaví, barvy pleti či národnosti.
Čekací doba na odborníka je tu skoro posvátný pojem.
A pak tu máme paradox, který by nevymyslel ani Franz Kafka, ani Jára Cimrman. Ministr zdravotnictví Válek v televizi sebevědomě prohlásil, že české zdravotnictví bude pomáhat tomu ukrajinskému.
Inu, jestli jim pošleme know-how ohledně osmiměsíčních objednacích lhůt, to se tam opravdu mají na co těšit.
Třeba si na Ukrajině konečně užijí to pravé zdravotnické drama bez sirén – stačí jeden český informační systém, čtyři razítka a ochotná sestra s kalendářem plným „možná za rok“.
A tak si člověk říká: je sice válka, ale co je to proti české byrokracii? Ta u nás běží jako dobře namazaný… šnek.
