Článek
Petr Kratochvíl. Sedmdesát dva let. Dřív pracoval v bance, dneska si hlídá důchod, aby mu zbylo na pivo, pečivo, kečup, prášky a trošku lidské důstojnosti. Chodí nakupovat hlavně do Albertu na Dornychu a do Lídlu na náměstí Svobody .
Všechno si hlídá – rajčata na váze, pečlivě pípnuté rohlíky, i to kuře v pytlíku. Nepotřebuje lítost. Potřebuje klid.
A přesto se našli tři mladí lidé – dva borci z ochranky a jedna dvacetiletá prodavačka , kteří si z něj udělali snadný terč.
Protože je starý. Protože je sám. Protože se nebude bránit.
Obvinili ho z krádeže. Prý nepípnul správně rajče. Ukázali mu rozmazaný záběr z kamery. A pak přišlo to, co známe spíš z filmů: „Můžeme to nechat být, nebudeme volat policii… když nám dáte pět tisíc.“ Stařík jim je dal. A pak za týden deset. A pak znova deset.
Petr platil. Ne protože by byl vinen. Ale protože se bál. Protože svět je dneska postavený tak, že když jste starý a někdo vás obviní, už nikdo neposlouchá vaši verzi. A oni byli navíc tři a mladí. A on sám starý, a navíc prý zničil planetu, jak nedávno říkala v televizoru nějaká aktivistka s červenými vlasy a zelenými vousy.
Mlčel. Utáhl opasek. Přestal chodit do hospody, kde si ho pamatovali ještě jako toho, co nosil oblek i na pivo. Vzal peníze, které měl pro vnučku na autoškolu, a dal je těm, kteří se ho rozhodli okrást — legálně, chladnokrevně, s úsměvem.
A pak to prasklo. Protože děti mají čich na lež. Vnučka si všimla výběru hotovosti a donutila ho mluvit. Celou pravdu. Bolavou, studenou, ponižující.
Skončilo to u trestníhosoudu.
Brečeli. Všichni tři. Prý „nechtěli ublížit“, „jen zkusili for z internetu“.
Ale už bylo pozdě.
Petr se nehroutil. Nehrál hrdinu. Jen přišel, řekl, co se stalo, a šel domů. Bez patosu. Bez gest. Ale v černém obleku, který si po letech zase vzal, jako kdyby tím chtěl připomenout, kým byl – a pořád je.
A když se ho na chodbě zeptal novinář, jestli chce říct svůj příběh do médií, odpověděl:
„Ne. Ale napíšu to sám.“
----------------------------------
„Způsob, jakým se společnost chová ke svým nejzranitelnějším, je její pravá tvář.“
– Václav Havel
----------------------------------------
(jména, místa a další reálie byla v článku upravena)
