Článek
Najednou se (skoro) všichni fotbalisté, hokejisté, florbalisté, basketbalisté i atleti cítili povinni si před zápasem pokleknout. Média psala o empatii, trenéři vyžadovali jednotu a diváci, kteří se náhodou divili, proč se jejich tým mění v hromadnou pantomimu, byli okamžitě poučeni, že kdo neklekne, je necitlivý. Možná dokonce rovnou rasista.
Klečelo se tedy na znamení odporu proti nespravedlnosti. Fajn.
Jenže teď je tu jiný případ. Charlie Kirk – konzervativní komentátor, muž, který měl tu smůlu, že se jeho názory nehodily do „liberálního mainstreamu“ – se stal obětí vraždy. Člověk zavražděný, zcela zbytečně, zbytečně ukončený život.
A já se ptám důrazným hlasem: kde jsou ta gesta solidarity teď? Budou fotbalisté, basketbalisté nebo hokejisté před zápasem také hromadně klečet, aby dali najevo, že jim násilí vadí? Nebo se jim bude tentokrát chtít spíše upravit stulpny, povolit brusle nebo se jen tak nezávazně protáhnout?
Dvojí metr?
Protože – ruku na srdce – ono se tady už dávno nekleká proto, že by někomu šlo o obecný princip. Nekleká se z lidskosti, ale spíše podle toho, jaký příběh se právě hodí do ideologické krabičky. Když oběť zapadá do narativu o systémovém útlaku, je to důvod na týdny veřejných gest, vyjádření a plakátů. Když je
to běloch, navíc ještě politicky „nesprávný“? Ticho po pěšině.
A dotované sportovní svazy? Ty si raději hlídají, kde získat nějaký ten grant
či sponzora z korporátu, než aby komplexněji řešily otázku, komu se vyjádří soucit a komu nikoliv.
Raději mlčet
Bylo by možná fér, kdyby vznikl manuál. „Příručka správného klekání.“ Tam by bylo napsáno: za oběť černošskou klečet povinně, za oběť hispánskou doporučeně, za oběť bělošskou – jen když to politicky neuškodí. A pokud se jedná o bělocha konzervativce? Prosím vás, tam by byla kapitola „hlavně mlčet“.
Možná si teď říkáte, že to komentátor přehání.
Pro pět ran do sportovní čepice podívejme se kolem: kolik sportovních hvězd veřejně projevilo soustrast Kirkově rodině? Kolik klubů vydalo tiskové prohlášení? Kde jsou emotivní statusy s černobílými fotkami a hashtagem solidarity? Nikde. Protože solidarita se dávkuje. A hlavně – nesmí se plést
do mainstreamovými médii a politiky vybudovaného obrazu světa.
Závěrem
A přitom by to mělo být úplně jednoduché. Buď se shodneme, že každá lidská oběť násilí je tragédie, a pak by gesta měla být stejná pro všechny. Nebo si přiznáme, že jde jen o marketingové divadlo, kde si sportovci a celebrity kupují potlesk u mocných, u sponzorů, ale i na sociálních sítích. Ale to by byla pravda příliš nepohodlná.
Takže až příště budete sledovat zápas, zkuste si všimnout, jestli hráči klečí, nebo ne. A pokuste se si sami pro sebe odpovědět: opravdu jde o univerzální gesto proti nespravedlnosti, nebo jen o selektivní divadýlko pod diktátem doby? Protože klečet na povel, jen když se to hodí, není solidarita.
To je pouze a jenom laciná póza.
(modifikovaně psáno pro LN)
