Článek
Jako starý kavárenskými větráky ošlehaný brněnský padesátník jsem za život navštívil mnoho večírku, včetně těch předvánočních. A to skoro nikam nechodím.
Přátelé a čtenářstvo, mám takový dotaz. Co je vlastně smyslem (před)vánočního večírku? Myslím, že to nejsou ani obložené chlebíčky, ani víno, ani Kofola s rumem, ani plody moře či našich hor, ani zákusky a cukroví od holek z účtárny, ani řízky, ani sojový kaviár…. Smyslem je společnost a přátelé!
Společnost, která se schází, aby si pohovořila o životě, práci, dětech, vnoučatech, nemocích, politice, anebo jen tak o blbostech.
Avšak ouha! Ve chvíli, kdy si dovolíte zformulovat první větu či dokonce souvětí, začne to. Ano, hudba. Ergo kladívko, ten strašný vynález satanův!
Ovšem ne hudba jako příjemné pozadí, jak to míval starý gramofon na mejdanech našich dědečků. Nikoli. Moderní večírek vyznává zásadu: „Kde končí ticho, tam začíná pořádná zábava!“ A tak decibely rostou, basy duní, židle poskakují! Pomalu máte pocit, že jste se ocitli v pekle! A to ani nemusí pustit Debustrol, Root, Arakain či dokonce O5 a Radeček!
A teď řekněte – co si počít?
Vánoční večírek má být přece o lidech! O setkáních! Avšak holenci, zkuste něco říct, když hudba řve na celé brněnské kolo.
Jeden kamarád docent nedávno na vánočním večírku (kde jinde Plho, jelikož tu již snad dobrou čtvrthodinku řešíme právě předvánoční večírky) pokusně zašeptal své takřka stokilové ženě do ucha: „Ještě kousek cukroví, drahá?“ A ona mu bez zbytečného odkladu returnovala: „Ty jeden sprosťáku, že se s tebou dám brzy rozvést?
Co tam ta milá „paní docentová“ slyšela, se asi již nikdy nedozvíme.
Avšak takhle špatně se dorozumívají lidé na večírku s hlasitou hudbou. A to jsou, prosím pěkně akademici, žádní hochštapleři z montovny, či od kolotočů.
Ono je to vlastně celé zvláštní. Copak všichni touží tančit v rytmu hlasité populární hudby?
Opravdu si přítomní mezi jednohubkami, věnečky, rakvičkami, svaztyčkami (ty mají v oblibě zejména příznivci Sovětského svazu), salátem Rumcajz a sýrovými špízy říkají: „Kdy už konečně začne ta naše oblíbená diskotéka?“
Vždyť většina z nás, těch seriózních lidí, co ráno vstávají do práce, by si spíš ráda v klidu poseděla a přátelsky pohovořila. Ale ne. Večírek přece nemůže být večírkem bez zvukové kulisy, musíte se cítit jako u Verdunu!
Závěrečný fejetonový povzdech
A tak se ptám důrazným hlasem: Kde zůstala tradice dobrého hovoru? Ta krásná schopnost posedět a diskutovat o všem možném i nemožném? Někdy mám pocit, že dnešní člověk už ani nemůže být potichu. Ticho ho děsí. V tichu by snad mohl slyšet své vlastní myšlenky, a to, jak známo, není bezpečné.
Já, člověk spíše hovorný než taneční, bych uvítal na předvánočních večírcích spíše klid. A diskotéku, tak leda po půlnoci.
Na závěr dávám do placu odvážnou myšlenku - Když už se člověk schází s přáteli, chtěl by slyšet i jejich hlas.
A co vy, milí čtenáři? Jak to vidíte, napište nám do komentářů pod článkem.
Děkujeme.
