Článek
Demokracie jako odvaha k pravdě
Vždy jsem měl za to – a myslím, že v tom nejsem sám – že demokracie není jen součet formálních pravidel a volebních procedur. Demokracie je především způsob života, kultura ducha, otevřenost k druhému, respekt k jinému názoru, a především odvaha nést osobní odpovědnost za pravdu, jakkoliv může být nepopulární.
Dnes, v roce 2025, se mi zdá, že tato podstata demokracie podléhá jakémusi tichému a přitom vysoce efektivnímu rozkladu. Není to rozklad způsobený tanky nebo diktaturou jednoho muže.
Je to rozklad, který přichází v hávu dobra, morální převahy a nárokované čistoty.
Pluralita názorů, kdysi považovaná za přirozenou a cennou, se stává podezřelou. Mluvit odlišně než „většina těch správně smýšlejících“ znamená být okamžitě vytlačen mimo kruh slušnosti.
Ne zákonem, ale čímsi ještě účinnějším – atmosférou morálního tlaku, mediálními soudy bez práva na obhajobu a kolektivní potřebou distancovat se od „nepřijatelných“ slov dřív, než nám budou připsána.
Zvláštní je, že ti, kdo hlásají boj proti nenávisti, neváhají použít její zrcadlovou podobu proti těm, kdo se odchýlí od očekávané doktríny. Ve jménu tolerance roste netolerance k nejmenšímu vybočení. Ve jménu dobra se šíří nový druh strachu – strachu říci to, co si skutečně myslím.
Přitom pravda – pokud ji nebudeme hledat společně a v různorodosti – se stane pouze hlasem nejsilnějšího. A demokracie bez pravdy, to už není demokracie, ale jakási mechanická poslušnost sebekontrolujících se občanů.
Byl bych nerad, kdybychom si zvykli na tuto podivnou svobodu, v níž smíme říkat cokoliv, dokud říkáme to, co se očekává.
Závěrem
Demokracie musí být ochotna snést i hlasy, které jsou nepohodlné. Jinak ztratí svou duši – a tím i sama sebe.
Milí čtenáři, souhlasíte s Havlovým tvrzením: „Demokracie musí být ochotna snést i hlasy, které jsou nepohodlné. Jinak ztratí svou duši – a tím i sama sebe! “
Napište nám do komentářů pod článkem.
