Článek
Pozitiva článku:
- Silně diagnostikuje problém
Autor skvěle popisuje, jak současný grantový systém v Česku je příliš administrativně náročný a svým „loterijním“ charakterem spotřebovává čas a energii z našeho akademického výzkumu . - Stimuluje reformní myšlení
Iniciativa k přehodnocení financování, zejména posílení institucionálního financování a zjednodušení grantových žádostí. V zásadě zasluhuje ocenění jako progresivní výzva. - Opírá se o zkušenosti
Jako uznávaný vědec s bohatou zkušeností autor přináší váhu ke svým argumentům – jeho pohled má reálné opodstatnění.
Moje věcné výhrady a umírněná kritika
- Absence empirických dat
Článek postrádá kvantitativní analýzu. Například tvrzení o plýtvání časem a prostředky v grantových agenturách nejsou doplněna o data: kolik procent pracovní doby se ztrácí, jaké jsou konkrétní náklady? Bez toho zůstávají tvrzení spíše kvalitativní a méně přesvědčivá.
Zjednodušené vidění výběrového procesu
Popis „šedé zóny“ a loterie je silně reduktivní. Kritici by argumentovali, že právě promyšleně sestavená hodnotící komise, transparentní recenze či agregační skóre mohou rizika eliminovat – a zmínka o těchto alternativách v textu chybí.
Podcenění diverzity grantových modelů
Autor srovnává český systém s americkým (National Institutes of Helth - NIH) či německým (Max Planck) modelem, kde je institucionální financování dominantní.
Ale chybí diskuze, že právě flexibilita systému, diverzita zdrojů a mezinárodní konkurence mohou poskytnout potřebný pluralismus výzkumných směrů.
Riziko politizace institucionálního financování
Posilování institucionálních prostředků znamená větší moc nad alokací směrem k ředitelům ústavů či vedení AČR. Hořejší sice navrhuje nezávislou evaluaci, ale neřeší, jak zajistit její nestrannost a účinnost – realita ukazuje, že to je často problematické.
Nedostatečné zohlednění začínajících vědců
Autor připouští, že úspornější grantové formáty „mohou znevýhodnit začínající vědce“, avšak píše, že by to „snadno vyřešit“ juniorními granty. V textu však zcela chybí konkrétní návrh, jak by systém pracoval s rizikem, že mladí vědci budou více přehlíženi než doposud.
Závěr
Článek Václava Hořejšího otevírá zásadní debatu o překotné administrativě a nedostatcích existujícího grantového systému. Má silnou výchozí pozici, ale potřebuje doplnit o data, konkretizovat návrhy, zohlednit systémová rizika – zejména spojená s politizací a ochranou mladých vědců.
Shodujeme se snad na tom, že reformní kroky by měly vycházet z principů transparentnosti, diverzity i zachování zdravé konkurence, nikoli z příliš zjednodušeného volání „méně grantů = více institucionálního peněz“.
Věda žije!!
