Článek
Pozitiva článku:
Silně a slibně diagnostikuje základní aktuální problém
Autor v principu skvěle popisuje, jak současný grantový systém v Česku je příliš administrativně náročný a svým „loterijním“ charakterem spotřebovává čas a energii z našeho akademického výzkumu.
Možno konstatovat, že Hořejšího článek „stimuluje reformní myšlení“ a možná někoho nutí trochu vystoupit z „poklidné komfortní myšlenkové zóny“.
Je zde čitelná snaha o přehodnocení systému vědeckého financování. Autor pléduje zejména za posílení tzv. institucionálního financování a zjednodušení grantových žádostí. V zásadě zasluhuje pochvalu za tuto argumentaci. Jen je škoda, že nejde do větší hloubky - viz můj text níže.
Hořejší je dlouholetý vědec, tudíž se opírá o vlastní letité zkušenosti.
Jako uznávaný vědec s bohatou zkušeností autor přináší váhu ke svým argumentům – jeho pohled má reálné opodstatnění. To jistě nutno zařadit k pozitivům článku.
Moje věcné výhrady a umírněná kritika
Absence empirických dat
Článek postrádá hlubší kvantitativní analýzu. Například tvrzení o plýtvání časem a prostředky v grantových agenturách nejsou doplněna o data: kolik procent pracovní doby se ztrácí, jaké jsou konkrétní náklady? Bez toho zůstávají tvrzení méně přesvědčivá.
Zjednodušené vidění výběrového procesu
Popis „šedé zóny“ a loterie je silně reduktivní. Ostřejší kritici by asi argumentovali, že právě promyšleně sestavená hodnotící komise, transparentní recenze či agregační skóre mohou rizika eliminovat – avšak hluší informace (či dokonce analýza) o těchto alternativách v textu chybí.
Podcenění diverzity grantových modelů
Autor srovnává český systém s americkým (National Institutes of Helth - NIH) či německým (Max Planck) modelem, kde je údajně institucionální financování dominantní.
Ale chybí diskuze, že právě flexibilita systému, diverzita zdrojů a mezinárodní konkurence mohou poskytnout potřebný pluralismus výzkumných směrů.
Riziko politizace institucionálního financování
Posilování institucionálních prostředků znamená větší moc nad alokací směrem k ředitelům ústavů či vedení AČR. Hořejší sice navrhuje nezávislou evaluaci, ale neřeší, jak zajistit její nestrannost a účinnost – realita ukazuje, že to je často problematické.
Nedostatečné zohlednění začínajících vědců a vědkyň
Autor připouští, že úspornější grantové formáty „mohou znevýhodnit začínající vědce“, avšak píše, že by to „snadno vyřešit“ juniorními granty. V textu však zcela chybí konkrétní návrh, jak by systém pracoval s rizikem, že mladí vědci budou více přehlíženi než doposud. Zejména mladé vědkyně to dnes opravdu nemají jednoduché, nicméně to je námět zase na jiný komentář. I když i zde se ledacos zlepšilo, ale jak píši, to jest námět na další článek.
Závěr
Článek Václava Hořejšího sympaticky znovuotevírá zásadní debatu o přebujelé administrativě (omlouvám se za toto otřepané klišé) a nedostatcích existujícího grantového systému. Má silnou výchozí pozici, ale potřebuje doplnit o data, konkretizovat návrhy, zohlednit systémová rizika – zejména spojená s politizací a ochranou mladých vědců. V rámci fair play dodejme, že Hořejší není (a ani být nemůže) první, kdo otevírá tato témata.
Shodneme se snad na tom, že reformní kroky by měly vycházet z principů transparentnosti, diverzity i zachování zdravé konkurence, nikoli z příliš zjednodušeného volání „méně grantů = více institucionálního peněz“.
Věda žije!!
