Článek
Jak je na tom v současnosti český základní výzkum? Nynější situace je nepochybně mnohem lepší než před cca 15–20 lety. Významným faktorem bylo čerpání evropských rozvojových fondů, s jejichž pomocí byla v letech 2009–2015 vybudována řada nových výzkumných center vybavených na skutečně vysoké světové úrovni, jako např. ELI, BIOCEV nebo CEITEC.
Když jsem prováděl kolegy z některých „západních“ zemí po centru BIOCEV (jehož vybudování jsem měl na starosti), slýchal jsem i slova „tak tohle u nás nemáme“, což mě samozřejmě velice potěšilo. V ústavech Akademie věd ale i na řadě fakult našich vysokých škol pracuje stále více cizinců, zvláště doktorských studentů, přibývá českých vědeckých publikací v nejprestižnějších světových časopisech i úspěšných žadatelů o mezinárodní granty. Úroveň většiny projektů ucházejících se o podporu Grantové agentury České republiky (GAČR) je zcela srovnatelná s podobnými projekty v zemích na západ od nás.
Grantový systém
Výzkumné instituce, jako ústavy Akademie věd, rezortní výzkumné ústavy, fakulty vysokých škol či firemní výzkumná a vývojová pracoviště, jsou většinou financovány jak z institucionálních, tak účelových (grantových) prostředků.
Když u nás grantový systém v polovině 90. let začínal, byla to jednoznačně pozitivní věc, která pomáhala rozrušit dosavadní zkostnatělý, rovnostářský systém. Současní situace je ale zásadně jiná – institucionální finance většinou stačí ani ne na provozní náklady budov a na část základních mezd pracovníků; veškeré přímé náklady na výzkumnou činnost a stále větší část mzdových nákladů pochází z oněch vysoutěžených „účelových“ zdrojů poskytovaných několika grantovými agenturami a řadou programů několika ministerstev. V současnosti je typický rozpočet výzkumné instituce založen z více než 50-60 % na účelových (grantových) prostředcích. To s sebou ale nese řadu problematických aspektů: Výzkumníci tráví spoustu času spisováním projektů, ale také posuzováním jiných projektů v odborných komisích nebo jako odborní externí recenzenti. Náklady na provozování grantových agentur a administraci programů ujídají z prostředků, které by měly jít na podporu výzkumu. Nezanedbatelná část grantových prostředků jde na podporu vědecky jen průměrných specialistů na spisování formálně dokonalých grantových projektů.
Tak trochu loterie
Je zde ale ještě jeden zásadní problém. Zatímco před lety bylo kvalitních grantových projektů málo, takže bylo snadné spravedlivě rozhodnout o tom, které mají být podpořeny, dnes je situace úplně jiná. Členové hodnotících komisí jsou často frustrováni tím, že většina podaných projektů je kvalitní a zasloužila by si podporu, avšak peníze stačí jen na podporu malého počtu z nich. Je dobré, že s vysokou pravděpodobností uspějí opravdu vědecky výborné projekty a neuspějí projekty evidentně špatné. Většina projektů však patří do „šedé zóny“ v zásadě dobrých, i když ne vynikajících projektů, u kterých v podstatě nelze objektivně rozhodnout, které by podporu dostat měly a které ne. Rozhodování je pak v podstatě „loterijní“ – záleží na tom, jestli někdo vyfasuje náročnějšího oponenta než jiný, případně na nějakém jiném podružném faktoru. Nejspravedlivější rozhodování o této kategorii projektu by asi opravdu bylo losování…
Tematická roztříštěnost a nestabilita
Velkým problémem, který výzkumným institucím přináší absolutní závislost badatelů na grantových prostředcích, je tematická roztříštěnost a nestabilita. Finanční prostředky dostupné pro typický grantový projekt jsou dosti omezené. Pokud se tedy chce nějaká i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se pochopitelně nesmí týkat stejného tématu. Proto je třeba buď umně vymýšlet projekty tak, aby vypadaly odlišně, i když tomu tak ve skutečnosti není, nebo pracovat na několika oddělených tématech.
Dost často se stane, že i kvalitní výzkumná skupina v důsledku výše zmíněného „polo-loterijního“ systému neuspěje ve snaze nahradit končící grantovou podporu. To může být malá tragédie, protože přechodná institucionální výpomoc je v situaci napjatého rozpočtu obtížná, ne-li nemožná.
Pracuje-li badatel na nějakém grantovém projektu a po roce či dvou se ukáže, že původní záměr příliš nesplňuje očekávání, měl by projekt zastavit. To ovšem z pudu sebezáchovy nikdo neudělá – raději bude dál pokračovat na nanicovatém projektu po celou plánovanou dobu, vyplodí pár publikací typu „nic moc“, a tím formálně uspokojí poskytovatele podpory.
Tyto problémy samozřejmě nejsou žádnou českou specialitou; stejné, ba ještě horší je to i jinde. V některých zemích (USA, UK, Německo) ovšem existují státní instituce (např. NIH, ústavy Společnosti Maxe Plancka, Francis Crick Institute), ve kterých institucionální financování představuje více než 85% celkového rozpočtu a případné granty mají jen doplňkový význam.
Zkusit radikální změnu?
Jsem čím dál tím více přesvědčen, že bychom měli zkusit radikální změnu financování výzkumu – výrazně posílit institucionální složku na úkor té „účelové“, grantové. Takové řešení by samozřejmě kladlo větší nároky na šéfy výzkumných institucí, kteří by museli zajistit „spravedlivou“ distribuci prostředků mezi jednotlivé výzkumné týmy. V takovémto systému by samozřejmě zásadní roli musela hrát pravidelná náročná nezávislá evaluace výzkumných institucí, která by zabránila „zbahnění“ systému, který by snadno mohl sklouznout k nepřijatelnému rovnostářství nebo naopak ke zvýhodňování kamarádů šéfa instituce.
Jiným řešením by bylo rozdělování účelových prostředků na základě pouze velmi stručných projektů, jejichž příprava by zabrala podstatně méně vzácného času badatelů. V takových projektech by se v zásadě pouze deklaroval zásadní směr výzkumu (např. „teorie chemické vazby“, „biologie kmenových buněk“) vycházející z dosavadního úspěšného výzkumného zaměření daného badatele. V takovém systému by zdánlivě byli znevýhodnění začínající mladí badatelé. Nemyslím, že by to musel být problém – snadno by se dal vyřešit využíváním (již existující) kategorie juniorských grantů, ve které by spolu soutěžili věkově srovnatelní uchazeči, kteří by ovšem již měli mít za sebou nějaké výsledky (z doby svého doktorského studia a postdoktorálních pobytů v zavedených laboratořích).
Jsem přesvědčen, že taková zásadní změna principu financování základního výzkumu by vedla ke zvýšení efektivity, protože by ušetřila spoustu nesmírně cenného času vědců, ale i hodně peněz spotřebovaných na administraci grantových agentur a příslušných rezortních odborů poskytovatelů výzkumných programů.
Evergreen - alespoň 0.7% HDP
Po několika předchozích letech relativního dostatku financí na podporu základního výzkumu bohužel opět vyvstává v souvislosti s vysokou inflací a problémy s deficitním státním rozpočtem vážný problém jejich nedostatku. Již v devadesátých letech jsme se snažili docílit toho, aby stát vydával na podporu výzkumu, vývoje a inovací alespoň 0.7% HDP, což byl tehdejší evropský průměr. Dnes je to opět jen něco kolem 0.5% HDP (tedy čtyřikrát méně než na zbrojení), a žádné zlepšení není na obzoru, spíše naopak…
*********************************************
Autor:
Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., (nar. 1949),
molekulární imunolog, vědecký pracovník a vysokoškolský pedagog. Je autorem nebo spoluautorem více než 230 vědeckých publikací v mezinárodních odborných časopisech, mnoha popularizačních článků a dvou knih; je jedním z mezinárodně nejcitovanějších českých vědců. Jeho tým objevil a charakterizoval řadu nových proteinů buněk imunitního systému důležitých pro jejich správnou funkci. Monoklonální protilátky vyvinuté v jeho laboratoři jsou úspěšně komercializovány po celém světě. Získal řadu vědeckých ocenění včetně těch nejvýznamnějších českých. Dlouhodobě se věnuje také popularizaci vědy a publicistice.
Není a nikdy nebyl členem žádné politické strany, ale hlásí se k ideálům demokratického socialismu. Je praktikujícím katolíkem.
Detailnější informace viz
