Článek
Všimli jste si, že ještě ne tak dávno, nejen někdy mezi třetím pivem a půlnočním gulášem, vládlo českému jazyku majestátní „vo*e“. (písmeno „el“ si laskavý čtenář domyslí)
To nebylo jen slovo. Bylo to interpunkční znaménko uprostřed našich vět, emocionální berlička, když selhaly jiné výrazy. A hlavně společenský kód.
Každý správný Čech i Moravák to měl na jazyku, ať už stál ve frontě na toaletní papír v letech osmdesátých, či seděl v zastupitelstvu hlavního města Brna v letech devadesátých, nebo se v hospodě hádal o ofsajd (ne)milované Spartičky v letech nultých.
Kámo válcuje!
Pak ale přišlo „kámo“. Jako nenápadný vetřelec se postupně vplížilo do ulic, do školních tříd a nakonec i na rodinné grilovačky. Začalo od velkoměst, ale dnes je běžné i na vesnicích, včetně Olomouce.
„Vo*e“ nyní odchází jako unavený šlechtic do zapomnění, zatímco „kámo“ kroutí volantem života. Ale proč vlastně?
Vzpomínám na první setkání s tímhle „kámo“. Bylo to někdy před 15 možná i více lety, někde na autobusové zastávce. Dva puberťáci si cosi sdělovali, ruce rozhozené, hlasy naštvané: „Kámo, to byl úplnej voser, chápeš? Jasně, kámo…(„kámo“ padlo snad dvacetkrát za 2 minuty) .
Chtěl jsem jim vysvětlit, že „vo*e“ je sytější, šťavnatější, více havlovské, má historii a charakter. Ale zmlkl jsem. Oni mě s tím „kámo“ uzemnili.
„Kámo“ je totiž jiné.
Kde „vo*e“ křičí, tam „kámo“ jakoby poklepává na rameno. Je uhlazenější, městské, takové bez piva, pitralonu a cigára.
Nese v sobě jakýsi nádech modernosti, možná dokonce i (falešné) solidarity. Dnes již neříkáš kámošovi či bratranci „vo*e“. Avšak „kámo“ můžeš říct i paní za pokladnou, když tě pozdraví. Snad jen u oslovení starších soudců to není úplně vhodné, tam si dokonce koledujeme o pořádkovou pokutu.
Hipster by si „nezavoloval“, a za to já vám ručím!
A pak je tu fenomén hipsterů. Těch, co jedí avokádo na toastu a pijí kávu, která chutná jako popelník, ale stojí stovku nebo dvě.
Hipsteři „vo*e“ nesnáší. Je moc buranské. Zato „kámo“ si adoptovali s vervou. A od nich se to šíří. Jako vir.
Ale přemýšlím, jestli to není trochu smutné. S „vo*e“ odchází kus naší historie. To slovo patřilo k pivu, k betonovým sídlištím, k nervóznímu čekání na tramvaj. Bylo to slovo pracujícího lidu.
„Kámo“ patří ke kavárenským stolkům, k elektrickým koloběžkám a Spotify playlistům.
Možná je to ale jen přirozený vývoj. Svět jde dál. Slova přicházejí a odcházejí.
Až bude se psát, rok 2050
A jednoho dne, někde v roce 2050 nebo 2054, bude stát na zastávce čekajíc na raketoplán parta puberťáků a říkat si: „XXX (jaký bude ten nový módní výraz nyní na počátku roku 2025 opravdu ještě nevíme), to byla úplná tragédie.“
A někde v koutku bude stát zapomenutý důchodce, s lahváčem (pardon s energeťákem Monster) v ruce, a zavzpomíná si : „Jo, kámo, to byly časy, když jsme říkali ještě „kámo“.“
Panta rhei.
