Článek
Autor tohoto blogu v roce 1990 úspěšně zakončil základku a nastoupil poprvé na gymnázium. Takže se u něj sešly dvě dějinné události zároveň – změna režimu: z šedého socialismu se vylouply pestrobarevné „devadesátky“. A současně opustil bezpečí poklidné předměstské brněnské rezidenční čtvrti, kde to měl dvě minuty pěšky do školy, a musel dojíždět do centra města Brna, což pro něj byl ve 14 letech zážitek sám o sobě. Jen těch individuí, kolik cestou do školy poblíž brněnského hlavního nádraží potkal.
A nyní již k příhodě. Mimo jiné jsme měli na tom gymplu předmět zvaný chemie.
Popravdě jsem jí nikdy nepřišel moc na chuť. A přísná post-socialistická chemikářka vyžadovala, aby na úvodní straně byl nějaký obrázek vztahující se k tomuto nudnému předmětu. Tehdy nebyla Wikipedie či Pixabay, kde by se dal najít do minuty vhodný obrázek. A navíc jsem nechtěl úplně přepálit začátek školního roku a šetřil jsem si síly na maturitu, jak jsem již takticky tvrdil od úvodního hvizdu.
Nicméně chemikářka si zkušeně vytipovala 3 anti-premianty z chemie, na které upřela své zvýšené pedagogické úsilí.
A jak tušíte, v tomto triu jsem nezapomněl nechybět. Někdy v půlce října mne vyvolala na začátku hodiny, abych ji donesl ukázat sešit, jak jej mám konečně vyzdobený. Suverénně jsem jí nejprve podstrčil sešit z francouzštiny, čímž jsem myslel, že Marie Curie-Středobrněnskou ošálím. Tak jen zavrtěla hlavou a dodala nerespektujícím hlasem, že tady někdo snad ani neví, jaký máme nyní předmět. Tak jsem jí nečekaně hned na druhý pokus dodal ten správný.
Místo pochvaly se mi dostalo výtky, kde je úvodní obrázek? Je to vůbec možné, aby někdo neměl v půlce října úvodní ikonu, to se jí prý za dvacet let výuky ještě nestalo a nepřímo posléze narážela i na nové porevoluční uspořádání, kdy si všichni myslí, že je vše dovoleno. Jelikož jsem v té době pravidelně četl Svobodné Slovo, věděl jsem, že byl nedávno zrušen trest smrti, tak jsem většími obavami netrpěl.
Nicméně ex-soudružka učitelka zaútočila znovu: „Tak pane Medvěde, již víte, co tam bude za obrázek?“ Samozřejmě jsem neměl ani tušení, věc jsem měl za promlčenou. Nicméně když profesorka zopakovala svůj zákeřný dotaz, osvítil mne asi duch svatý, a já returnoval: „Čekám, až se někde objeví zdařilý obrázek Sadámma Husajna.“ Pedagožka: „Cože? Koho? Proboha proč?“ Medvěd: „No, Saddáma Husajna, on přece vyrábí CHEMICKÉ zbraně!“ Celá třída (tedy mimo dvou spolužaček, které si četly pod lavicí Bravo) propukla v huronský brněnský smích, za který by se nemusel stydět ani Franta Kocourek nebo Bolek Polívka. Dokonce i nebohá pedagožka se zasmála…
A jak tušíte, ten obrázek jsem tam nedodal dodnes. A když jsem nedávno uklízel na půdě, tak první stranu toho sešitu stále zdobí otazník, který tam kdysi napsala zmíněná paní chemikářka.
