Článek
Úvodem
Pracovní právo je někdy per nefas podceňováno, nicméně i tento dříve leckdy podceňovaný obor přináší zajímavé kauzy a obecnější ponaučení.
Podíváme se na jeden čerstvý a hlavně zajímavý pracovně-právní spor ze Slováckého divadla Uherské Hradiště, s celostátním přesahem.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 992/2023 řeší neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru mezi dvěma herečkami a Slováckým divadlem v Uherském Hradišti.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 26. 7. 2021 se žalobkyně domáhaly určení, že dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřené mezi žalobkyněmi a žalovaným jsou neplatné.
Žalobu navrhovatelky mj. zdůvodnily tím, že u žalovaného pracovaly na pracovní pozici herečky na základě pracovních smluv na dobu neurčitou. Dne 26. 3. 2021 byly žalobkyně prostřednictvím elektronické pošty předvolány, tak jako každý rok, na tzv. umělecký pohovor, avšak na rozdíl od předchozích období na místo hodnocení hereckých výkonů a projednání budoucí sezóny byla oběma žalobkyním údajně bez jakéhokoli předchozího náznaku či upozornění a projednání předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru, jejímž důvodem měla být nadbytečnost obou žalobkyň v následující divadelní sezóně.
Obě žalobkyně byly tímto jednáním žalovaného zaskočeny a překvapeny. Žalobkyně a) žádala o poskytnutí potřebného času na promyšlení, případně projednání s někým právně kvalifikovaným, ovšem to jí ze strany žalovaného nebylo umožněno. Předloženou dohodu si pak žalobkyně a) ani na místě nepřečetla, neboť u sebe neměla brýle na čtení, které jinak potřebuje. Žalovaný na ni vyvinul nátlak, že pokud dohodu nepodepíše ihned, bude to k její tíži, neboť jí bude dána okamžitá výpověď a nebude jí umožněno další dohrávání na základě licenční smlouvy.
Obdobně se celá věc údajně odehrála i ve vztahu k žalobkyni b), kdy odmítnutí okamžitého podpisu bylo žalovaným okomentováno vyloučením jakékoliv spolupráce do budoucna a nedostatkem loajality k divadlu, tj. žalovanému.
Obě žalobkyně následně vyzvaly žalovaného k dalšímu přidělování práce a rovněž jej upozornily na jeho protiprávní jednání a trvaly na neplatnosti dohody z důvodu porušení dobrých mravů záměrným vytvořením tísně a nátlaku žalovaným a z důvodu neplatnosti právního jednání s ohledem na nedostatek svobodné vůle.
Podstatné tedy je, že obě herečky tvrdily, že citované dohody o rozvázání pracovního poměru byly uzavřeny v tísni a pod nátlakem, čímž došlo k porušení jejich svobodné vůle.
Žalovaný (tedy Slovácké divadlo z Uherského Hradiště) nepřekvapivě s předmětnou žalobou nesouhlasil. Zejména jasně uvedl, že na žalobkyně nebyl vytvářen jakýkoliv nátlak, nikdy nebyly nuceny k podpisu dohody, měly možnost si vše promyslet a nemohlo se jednat o neplatné právní jednání, neboť dle žalovaného si obě žalobkyně byly vědomy následků svého jednání a nedošlo k tomu, že by na straně žalobkyň byl nedostatek svobodné vůle.
Uzavření dohody vnímal žalovaný jako vstřícné gesto, neboť zde měl z důvodu přijatých organizačních změn existovat faktický důvod pro výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost.
Prvoinstanční soud dal herečkám za pravdu
Okresní soud v Uherském Hradišti - rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. 9 C 131/2021-133 - autoritativně určil neplatnost dohod o rozvázání pracovního poměru s odůvodněním, že podmínky rozvázání pracovního poměru nebyly splněny – obě herečky měly po skončení poměru hrát v dalších inscenacích. Navíc byly při jednáních překvapené, rozrušené a pod časovým tlakem, což znemožnilo jejich uvážené rozhodnutí.
Divadlo jednalo v rozporu s dobrými mravy podle § 6 odst. 1 občanského zákoníku. Použilo manipulativní přístup – herečky například ujišťovalo, že k propouštění nedojde, a následně jim sdělilo nepravdivou informaci o jejich nadbytečnosti.
K podpisu dohod je přimělo mimo jiné tím, že bez podpisu by nemohly dokončit již nazkoušené inscenace. Tento nátlak byl navíc zesílen nepříznivou situací během pandemie COVID-19. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto okolnosti vedly ke stavu, kdy herečky nebyly schopny svobodně rozhodovat, a jejich rozhodnutí tak bylo učiněno v tísni.[2]
Druhá instance – jedeme do Brna, vlastně do Zlína
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, zde v pozici druhé instance, rozhodnutí okresního soudu potvrdil, přičemž se ztotožnil s hodnocením skutkového stavu, avšak právní posouzení obohatil o další aspekty.
Odvolací soud se v zásadě identifikoval se závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením.
Krajský soud zde mj. uvedl, že pro posouzení věci nebylo až tolik významné, zda byly skutečně dány důvody pro rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně a zda tedy byla dána nadbytečnost zaměstnance, neboť uvedené by bylo rozhodné pouze v případě skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce, nikoli na základě rozvázání pracovního poměru vzájemnou dohodou účastníků. V tom se autor tohoto článku odborně shoduje s krajským soudem.
Odvolací soud dále poukázal na nikoliv nevýznamnou odlišnost mezi hrozbou duševního donucení podle ustanovení § 587 odst. 1 občanského zákoníku a tísní podle § 1796 občanského zákoníku. A odvolací soud též mj. neshledal neplatnost předmětné dohody pro rozpor s dobrými mravy.
Podle právního názoru brněnského (zlínského) odvolacího soudu bylo primárně třeba se věcí zabývat z hlediska ustanovení § 587 odst. 1 občanského zákoníku.
Pozor, v řízení bylo mimo jiné taktéž zjištěno, že žalovaný zaměstnavatel přislíbil žalobkyním možnost další spolupráce a možnost účinkování přinejmenším v již nastudovaných inscenacích podpisem dohody o rozvázání pracovního poměru a zároveň požadoval rozhodnutí po žalobkyních ihned, aniž by měly možnost si věc rozmyslet, a především se o věci poradit.
Takový nátlakový postup posoudil odvolací soud jako psychický nátlak směřující k donucení žalobkyň k podpisu předmětné dohody.
Dále pak, se odvolací soud naklonil i k tomu, že v projednávané cause se jednalo o naléhání takové perfidní mohutnosti, jež relevantně vyloučila svobodnou vůli žalobkyň při uzavření dohody, a tedy vedla k neplatnosti dohody ve smyslu § 587 odst. 1 občanského zákoníku.
Druhostupňový soud podtrhl, že zaměstnání herce si vybírají fyzické osoby, jež primárně chtějí realizovat své umělecké zájmy, jež jsou mnohdy jejich životní náplní a životním zájmem.
Ztráta zaměstnání tak přináší vedle ztráty příjmu většinou další, pro žalobkyně zjevně daleko tíživější následek v podobě ztráty možnosti se umělecky realizovat v této umělecké činnosti. Odvolací soud, zde vyhodnotil, že ztráta zaměstnání u herců (a umělců) má vážnější dopady než u „normálních smrtelníků- zaměstnanců“. Zde si dovolí autor komentáře s váženým soudem částečně nesouhlasit. Potom by se senzitivně muselo přistupovat ke všem zaměstnancům, nejen k hercům a umělcům. Nadto, pro činnost herce je obecně vhodnější pozice OSVČ nikoliv zaměstnanecký poměr. To je však námět na jiný komentář.
Obrat u Nejvyššího soudu
A nyní přichází to nejzajímavější.
Nejvyšší soud ČR (NS ČR) jako soud dovolací[3] zde ovšem nepotvrdil závěry nižších soudů.
Předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru tak nebyly shledány neplatnými. NS ČR mimo jiné argumentoval tím, že hrozí-li někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o tzv. oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu.
NS ČR dále autoritativně konstatoval fakt, že i když je třeba všímat si i osobních poměrů a osobnostních rysů toho, kdo byl pracovně-právně „zastrašován“, nelze souhlasit s přístupem odvolacího soudu, že by v posuzované věci takovou roli hrála specifika herecké profese. Nejvyšší soud zde na rozdíl od nižších soudů jednoznačně popřel mimořádnou výlučnost herecké profese. Tedy z pohledu pracovního práva.
Možnost, že umělecká realizace na základě přislíbené licenční smlouvy (a na druhé straně ztráta této realizace) by byla pouze omezená, musela být oběma zaměstnankyním zřejmá už při předložení výše uvedeného rozpisu rolí.
Případné nebezpečí nebylo tedy v posuzovaném případě natolik intenzivní, aby bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu zaměstnankyň, bez níž by zaměstnankyně dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřely.
Viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 992/2023, ze dne 29. 8. 2024.
Závěrečné poučení
Poučení hlavně pro neprávnickou veřejnost, i když vyhrajete u nižších soudů, a třeba i následně u odvolacího soudu, jako v tomto případu, tak se předčasně neradujte. Vše se ještě může otočit.
I zde platí okřídlené - tři právníci mají čtyři různé názory, a ty ještě několikrát změní. Tak to bylo, je a bude. Řečeno s klasikem - může se nám to nelíbit, ale to je tak všechno, co s tím v právním státu můžeme dělat. Ostatně to by pak nemusely existovat odvolací soudy.[4]
A ještě partikulární poučení na úplný závěr – i když je někdo herec/herečka či jiný umělec, neznamená to, alespoň dle judikátu NS ČR, že s ním má být nakládáno nějak výrazně citlivěji než s „obyčejnými smrtelníky“.
-----------------------------------------
(psáno pro Advokátní deník)
Prameny a více informací naleznete:
Judikát Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 992/2023, ze dne 29. 8. 2024 – přístupný volně např. zde: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/nscr/21-cdo-992-2023
Miroslav Bělina a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání, C. H. Beck, 2023
Bohuslav Kahle; Margerita Vysokajová; Petr Hůrka a kol.: Zákoník práce. Komentář. 5. vydání, 2015, Wolters Kluwer ČR, a.s.
Adolf Maulwurf: Výběr z judikatury nejen k zákoníku práce z r. 2024 - část 2., Epravo.cz, Praha, 2024
Občanský zákoník
Zákoník práce
[1] Laskavý autor zde odolal lacinému prvoplánovému titulku – Slovácko sa súdí. I když se causa vážně dotýká Slováckého divadla v Uherském Hradišti.
[2] Soud prvního stupně mj. uvedl, že žaloba o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru byla podána včas a byly dodrženy i formální a obsahové náležitosti dohody. Důvod skončení pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, obsažený v dohodě, však nebyl naplněn, neboť žalobkyně měly po skončení pracovního poměru hrát ještě v řadě inscenací a jejich reprízách. Soud dále shledal jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy z pohledu § 6 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalovaný postupoval zastřeně, pod záminkou uměleckých pohovorů a žalobkyně byly z jednání žalovaného překvapené a rozrušené, když v minulosti byly ubezpečeny, že k propouštění nedojde.
[3]Stručně si připomeňme, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
[4] Řečeno sarkasticky
