Článek
Seděly spolu seniorky Růženka (81) a Jaruška (věk neuvádíme kvůli GDPR) na lavičce před domem, popíjely kávu z termosky a shlížely na svět s takovou moudrostí, jakou mohou mít jen ty, co už mají ledacos za sebou. Manžele již dávno pochovaly.
Okolo se líně plazily paprsky březnového podzimního slunce a obě paní si hovorem krátily čas, který jim Bohové či příroda vymezili na této naší modré, ne zelené, planetě.
„Tak, Jaruško,“ začala Růženka, jako vždy, když se chystala přijít s nějakou hlubokou myšlenkou, „každý, kdo si stěžuje, že se v naší zemi žije špatně, by měl aspoň na měsíc do Afriky. Aby pochopil, co to je skutečná chudoba. “
Jaruška, nakloněná, aby jí neuniklo ani slůvko, pokývala hlavou. Ale protože ona měla taky vždycky co říct, čekala na svoji chvíli. A když Růženka zmlkla a zvedla si hrníček k ústům, byla Jaruška připravená.
„No dobrá,“ začala, „ale víš, co bych udělala já? Já bych všechny ty, co pořád žehrávají na život v Africe, poslala na výlet do souhvězdí Lyra. Tam není ani vzduch, ani voda, ani les, ani nic k jídlu. To by se pak vrátili s velkým vděkem, nemyslíš ty stará filozofko?“
Obě se na sebe významně podívaly a začaly se chichotat jako dvě děvčátka, co si tajně sdílejí nějakou zlomyslnou radost.
Růženka si přehodila kabelku přes koleno a přemýšlivě se podívala do dálky. „Víš, já se někdy ptám, co by všichni ti stěžovatelé dělali, kdyby se ocitli na místě, kde nemají ani to základní. Třeba ve vesnici, kde se pro vodu musí 15 kilometrů pěšky a chleba je na příděl.“
Jaruška: „No s tou naší dnešní vládou to možná brzy poznáme i tady…“
Obě se rozesmály. Vždyť ony věděly, že stěžovat si umí každý. Ale vážit si obyčejných věcí – vody z kohoutku a teplého rohlíku – to už je jiná. Tak tam tak seděly, ve světě, kde bylo všechno, co potřebovaly, a kde už jim jen ta termoska pomalu chladla.
„Víš ty co, Růženko?“ řekla Jaruška nakonec a olízla si prst od posledního drobečku bábovky. „Já myslím, že by to chtělo posílat lidi do vesmíru na exkurze! Ať vidí, jak je někde vzácné, co jim zde připadá tak samozřejmé.“
Závěrem
A obě si vyměnily spiklenecký pohled, jako by v duchu věděly, že tohle moudro se jim ten den povedlo dokonale. A na brněnském Petrovu právě odbíjelo za deset minut deset hodin.
