Článek
Trojice z Brna na to přišla jednoho deštivého večera v hospodě nedaleko Zelného trhu. Ne že by některý z nich kdy četl program Strany zelených. Nejblíž k ekologii měl Mirek, který zásadně třídil lahve, protože za ně dostával zálohu. Ale když jim došlo, že bratislavští boháči s nacionalistickými názory mají ve zvyku schovávat zlato doma a zároveň se rádi chlubí svou vlasteneckou sbírkou, dostal nápad jejich šéf Radek.
„Budeme liberálové,“ prohlásil.
„To jako že přestaneme krást?“ zeptal se Mirek.
„Ne. Budeme krást tak, aby nám za to ještě poděkovali.“
Třetí člen party, bývalý vyhazovač přezdívaný Špagát, se zamyslel. „A co ty Zelení?“
„Budeme jejich sympatizanti.“
„Já nesnáším zelenou.“
„Tak si kup černou košili. Ta se hodí ke všemu.“
O tři týdny později už trojice pravidelně navštěvovala bratislavskénárodovecké salony, soukromé degustace a večírky, na nichž se mluvilo o národu, dějinách a zrádcích. Všude se našel někdo, kdo měl doma zlaté mince po dědečkovi, drahé hodinky nebo obálku s hotovostí, o které raději nevěděl ani finanční úřad.
Moravané se představovali jako liberálně smýšlející podnikatelé a sympatizanti zelené politiky. Radek uměl nasadit výraz člověka, který právě objevil klimatickou změnu. Mirek mluvil o biodiverzitě, aniž tušil, jestli jde o novou značku piva. A Špagát nosil plátěnou tašku s nápisem PLANETA NENÍ NA PRODEJ, ve které by se pohodlně odnesla menší zlatá cihla.
Jejich oblíbenou metodou bylo pohoršení.
„Pánové, s veškerou úctou,“ říkával Radek hostitelům, „vaše představy o společnosti jsou mi bytostně cizí.“
Hostitelé se zpravidla urazili.
„Tak proč jste přišel?“
„Protože nesouhlasím s vašimi názory, ale respektuji vaše právo na ně.“
Tohle byla věta, která otevírala dveře. A za nimi bývaly trezory.
Když se večer nachýlil, někdo z trojice odvedl pozornost hostitele politickou debatou, druhý se postaral o zbytek a třetí hlídal chodbu. Všechno fungovalo až do chvíle, kdy zmizela zlatá sbírka Viktora Borského, podnikatele, který měl doma portrét svého pradědečka v uniformě a názor na každou historickou křivdu od roku 1848.
Borský byl přesvědčen, že ho okradli liberálové.
A to byla chyba.
Případ dostal kapitán Adam Kováč z bratislavské kriminálky. Byl to muž, který nevěřil na náhody, politiky ani na lidi, kteří tvrdili, že si pamatují heslo do internetového bankovnictví.
Borský mu ukázal prázdný trezor a poté skoro hodinu vysvětloval, proč je současná Evropa v úpadku.
„Pane Borský,“ přerušil ho Kováč, „já vyšetřuju krádež zlata. Ne civilizační kolaps.“
„To spolu souvisí!“
„V tom případě mi ukažte, kde jste měl zlato.“
Kováč si vyslechl seznam hostů. Mezi nimi byli dva podnikatelé, bývalý poslanec, sběratel historických zbraní a tři muži, kteří se označovali za liberály. Jejich jména se objevila i u dalších dvou vloupání.
Jedna věc mu ale neseděla.
„Proč by zelení kradli nacionalistům?“
Borský se zatvářil, jako by právě dostal odpověď na otázku, proč prší.
„Protože nás nenávidí.“
Kováč si zapsal poznámku: Poškozený zaměňuje politickou teorii za důkaz.
Pak si pustil záznam z bezpečnostní kamery.
Na něm stál u vchodu do Borského domu muž s plátěnou taškou. Na tašce byl nápis PLANETA NENÍ NA PRODEJ.
Muž se otočil ke kameře, jako by ji znal.
A usmál se.
Kováč ten úsměv poznal. Před šesti lety ho viděl na fotografii z případu podvodů v Brně. Radek Vrbický. Dvakrát trestaný, jednou obžalovaný a vždycky přesvědčený, že je chytřejší než všichni ostatní.
„Tak vy jste přijeli na návštěvu, chlapci,“ řekl kapitán.
Moravané mezitím slavili.
Zlato už nebylo v Bratislavě. Část skončila v pronajaté garáži za Brnem, část u překupníka a část v trezoru, o němž Radek tvrdil, že je bezpečnější než švýcarská banka.
„A co když nás chytí?“ zeptal se Mirek.
„Za co?“ opáčil Radek. „Za to, že jsme liberálové?“
Špagát se zasmál tak hlasitě, až se na ně otočil barman.
Jenže Radek měl ještě jeden problém. Borský nebyl jediný okradený. Druhým byl muž jménem Štefan Hronec, který se s Borským znal z podnikatelských kruhů. A Hronec nechtěl zlato zpátky kvůli rodinné tradici. Chtěl ho zpátky, protože část sbírky pocházela z obchodu, o kterém neměl vědět nikdo, zejména ne policie.
Hronec zavolal Radkovi.
„Mám pro vás nabídku.“
„My žádné nabídky nepřijímáme.“
„V tom případě mám pro vás problém.“
„Problémy řešíme ekologicky.“
„Vraťte mi zlato.“
Radek ztichl.
„A jestli ne?“
„Pak se kapitán Kováč dozví, proč jste si vybrali právě Bratislavu. A proč jste si vybírali právě moje známé.“
Když Radek zavěsil, poprvé za celé týdny nevypadal pobaveně.
„On ví, odkud jsme,“ řekl Mirek.
„To ví každý, kdo má mapu.“
„Ne, myslím, že ví o tom zlatě.“
Špagát si sundal plátěnou tašku a položil ji na stůl.
„Já vám říkal, že politika je svinstvo.“
„Tohle není politika,“ zavrčel Radek. „Tohle jsou peníze.“
Kováč je nakonec našel díky nejstaršímu policejnímu nástroji na světě: lidské ješitnosti.
Radek totiž nedokázal snést, že by si někdo myslel, že je obyčejný zloděj. Rozeslal několika známým anonymní zprávy, v nichž se chlubil, že dokázal obrat nacionalistické milionáře přímo před jejich nosem. Nepodepsal je, ale použil obrat „naše zelená revoluce“, který měl ve svém profilu na sociálních sítích.
Kapitánovi stačilo spojit pár bodů.
Zásah přišel v noci. Mirek se vzdal, Špagát se pokusil schovat pod postelí a Radek ještě stačil prohlásit, že se stal obětí politické perzekuce.
„Jste zatčený pro podezření z krádeží,“ oznámil mu Kováč.
„To je útok na svobodu názoru!“
„Ne. Svoboda názoru vám zůstává. Jen budete mít omezenou svobodu pohybu.“
„Vy vůbec nechápete, co je liberální demokracie.“
„Chápu. Například že člověk může mít názor, že zlato patří jemu. Ale nemůže si ho jen tak vzít.“
Radek se podíval na pouta.
„A co když jsem ekolog?“
„Tak budete mít dost času přemýšlet, jak se recykluje trestní sazba.“
O měsíc později se Borský objevil v televizní debatě. Prohlásil, že případ dokazuje nebezpečnost radikálního liberalismu, úpadek tradičních hodnot a potřebu přísnější kontroly politických neziskovek.
Kováč se na to díval v kanceláři a jedl studenou pizzu.
„A co ti tři?“ zeptal se kolega.
„Ti? Ti byli zelení jenom na vizitce.“
„Takže žádná ideologie?“
Kováč pokrčil rameny.
„Ideologie je často jenom drahý oblek, do kterého se převlékne obyčejná chamtivost.“
Vypnul televizi.
V Bratislavě se mezitím dál scházeli bohatí muži, dál mluvili o národu a dál zamykali zlato do trezorů. Jen plátěné tašky s ekologickými hesly začali u vchodu kontrolovat o něco pečlivěji.
A v Brně, v jedné cele, Radek Vrbický konečně pochopil, že jeho největší chyba nebyla v tom, že se vydával za liberála.
Byla v tom, že uvěřil vlastní reklamě.
Konec.
