Článek
Když jsme chodili do školy, nebyl ještě internet, nebyly mobily, óóó jak jsme vůbec mohli žít?
Musím se jen smát, když slyším, že jsme se museli učit encyklopedické znalosti. A co jsme si toho museli zapamatovat a taky třeba počítat z hlavy bez pomoci kalkulačky. Nebo psát referáty bez internetu. Taková hrůza to musela být. A nebyla. Ve škole jsme se skutečně museli hodně učit a dodnes z toho můžeme čerpat. Tedy alespoň my, kteří jsme se škole věnovali a poctivě se připravovali. Všechny předměty měly svoji náplň, kterou jsme museli zvládnout. A zvládli jsme to. Dnes jsme sice posměšně přehlíženi a kritizováni. Takové podmínky ve škole a při výuce. Hrůza. Usmívám se. Postavte se nám ve vědomostních soutěžích, v celkovém přehledu o světě a ve všeobecných znalostech. Nemohli jsme sice tolik cestovat, ale o světě jsme se učili a naučili. Bez internetu. Divné, viďte?
Moment, najdu si to na internetu.
Představuji si třeba vědomostní soutěž v televizi, kde účastník zastavuje moderátora a říká mu: „Moment prosím, najdu si to na internetu. Aha, tady ně nějak moc odkazů, který mám vlastně využít.“ A moderátor čeká a účastník soutěže hledá a hledá. A třeba není signál a internet nespolupracuje. Jakou odpověď hledá? Tak třeba, ve kterém století žil Karel IV. A třeba nenachází odpověď, moderátor už je nervózní, televizní soutěž má nějaký vyhrazený čas. Tak účastník zapne hlavu a s vážným pohledem na moderátora odpovídá: „V 18. století.“
Chce se mi smát, brečet, plácat se do kolen a současně si trhat vlasy hrůzou. Strašné. Základní neznalosti. Přece alespoň něco v té hlavě musíme mít a nespoléhat na internet.
Další příklad zeměpisný: Autoatlas a mapy vůbec.
Hledá se cesta autem z Prahy do Brna. Koukneme se na internet, přece nebudeme zastarale koukat do mapy. Navigace radí, jeďte pod dálnici. Nejrychlejší cesta. Teoreticky. Pokud nebude cestou několik zúžení, protože tato naše dálnice je v takové nepřetržité opravě. Jednou ji určitě celkově opraví a bude průjezdná. Snad. Jak se tedy vyhnout zácpám. Co takhle jet po jiné silnici. Mnohé cesty vedou do Brna. Když už jak známo: „Všechny cesty vedou do Říma.“ Podíváme se tedy do mapy, nejlépe do autoatlasu. Už z názvu vyplývá, že je to speciální atlas, kde můžeme najít silnice a dálnice a silnice nižší třídy. (Nejsou to už moc encyklopedické znalosti? Takových názvů pro silnici.) Dobře, tak hledáme. Teda jen v případě, že jsme se ve škole naučili používat mapu. Jinak nevím, co teď?
Mapa
Navigace, která ještě nemá nová data nám nedávno na jihu Čech radila, že na kruhovém objezdu máme vyjet druhým výjezdem. Ale široko daleko žádný kruhový objezd nebyl, jenom nový úsek dálnice. Měli jsme ji snad poslechnout a vyjet do vedlejšího pruhu do protisměru? Radila to přece supermoderní navigace.
A tak si myslím, že i na to stále opakované zaklínadlo: najdu si to na internetu, zeptám se AI, i na to musíme umět nejprve myslet hlavou. V hlavě tedy musíme mít nějaké znalosti, protože i při vyhledávání musíme přece vědět, co vlastně hledáme.
Pak se nebude stávat, že se v životopisech přeložených do angličtiny místo language skills /jazykové znalosti/ objeví tongue skills. On je to totiž dost rozdíl.
