Článek
Měl jsem dobrou práci, nemusel jsem moc daleko dojíždět a i pracovní doba byla příznivá. Žili jsme si s rodinou pěkně v klidu a při setkání s našimi přáteli jsme občas slyšeli o problémech v té či oné firmě, o vztazích na pracovišti a jednou nám kamarád vyprávěl, jak byl odejit během víkendu.
Ano, jiný výraz není možný, doslova odejit.
V pátek normálně odešel z práce a v pondělí už jeho vstupní karta hlásila poruchu. Zamítnutý vstup.
„To přece není možné, takto skončit.“ divil jsem se tomu tehdy. (Zde musím podotknout, že později jsem se už nedivil ničemu.) Jsou přece povolené nějaké podmínky a postupy. Ale kdepak, možné je dnes všechno. Tehdy jsem ještě netušil, jak brzy se s touto tvrdou realitou setkám. (Nyní už tuším.)
Mezitím přišla kolegyně z našeho oddělení o práci, protože už skončila jistá zakázka a ona byla ve zkušební době. Jednoho dne se tedy sbalila a musela odejít. Tehdy mě ani nenapadlo, že zkušební doba je vhodná i k takovému jednání. Nehodíš se, odejdi. Mám ještě stále v paměti, jak mi ukazovala čerstvou smlouvu na dobu neurčitou. Bylo to jen pár týdnů před koncem zkušební doby.
Tenkrát mi to hodně leželo v hlavě. Výroba smlouvy něco stojí, někdo musí pracovat, aby celý proces proběhl a najednou. Nic. Končíme. Odejděte.
Po nějaké době se naše oddělení začalo proměňovat. No, lépe řešeno, začalo se zmenšovat, bývalí kolegové odcházeli dobrovolně nebo také nedobrovolně. Trochu jsem znejistěl. Bude se týkat i mého místa? Zatím nic neukazovalo na nějakou změnu. Ráno porada, potom běžná agenda a oběd a trochu řečí s přáteli u kávy a odpoledne v klidu domů. Postupně už se nechodilo tak v klidu, protože s úbytkem kolegů, bylo třeba práci dodělat. A kdo ji dodělá? Správně, ti zbývající. Tak jsme si žili v příjemném rozpoložení, že práce je vlastně až nad hlavu, tak čeho se vlastně bát.
A pak přišel blesk z čistého nebe. Na ranní poradě nám všem zbývajícím bylo oznámeno, že končíme. Určen datum, konec, zvonec. Práce není.
Tímto způsobem jsem přišel o práci a nezbývalo nic jiného, než se vydat na pohovory.
Připravil jsem se pečlivě, dokonale se oblékl a vyrazil vstříc své budoucnosti. Zatím tedy dost nejisté.
Dostal jsem několik tipů na pracovním úřadě a ještě pár doporučení od známých. Takové to: „Zeptej se tam, myslím, že zrovna někoho potřebují.“ Šel jsem se tedy zeptat.
V prvním kanceláři, při prvním pohovoru jsem se cítil jistý. Je to práce pro mě, vzdělání mám, praxi také, to by mohlo vyjít. Prošel jsem i zdárně nějakými testy, které měly ověřit moje znalosti a…
A celé sezení skončilo slovy: „Děkujeme, my se vám ozveme.“
Odjel jsem na další pohovor, protože je dobré mít více želízek v ohni. Prošel jsem klasickou scénou: zvídavé otázky typu, proč chci pracovat právě v této firmě, či společnosti, pár doplňujících dotazů a opět: „Děkujeme, my se vám ozveme.“
Po tomto pohovoru jsem odjel domů, protože další pohovory byly naplánované a další dny.
A tak šel čas….
„Děkujeme. My se vám ozveme.“ už mi znělo hlavou jako nějaká nepovedená velmi otřepaná fráze.
Měsíce míjely a stále se nikdo neozýval, až jednou na dalším z mnoha pohovorů zazněl návrh, že tady sice místo pro mě není, ale je na jiném úřadě a tam mám jít zkusit štěstí. Uplynula už dost dlouhá doby od chvíle, kdy jsem naposledy pracoval. Vyzbrojil jsem se trpělivostí a znovu se vydal na první setkání s budoucími, tedy doufám, že budoucími kolegy. A tehdy se to zlomilo a místo pro mě skutečně měli.
Přišel jsem domů a hned jsem se dal do přípravy oslav. Konečně to vyšlo, budu mít nové místo.
Bude oslava, půjdeme dnes celá rodina na slavnostní večeři. Všichni jsme měli radost.
Kdybych jen tenkrát tušil, co mě čeká…
Přišel den nástupu do nového zaměstnání. Nejsem už žádný začátečník, tak poznám hned podle prvního dojmu, jaká bude atmosféra. Vše vypadalo dobře, oběhl jsem si první kolečko k seznámení s ostatními kolegy a usedl za svůj pracovní stůl. Hned se na mě začala hrnout práce ze všech stran. První den má člověk na rozkoukání, tak jsem se pomalu ale jistě zapojoval do procesu.
To má přednost, tohle počká a tohle musím stihnout do konce týdne.
V kanceláři seděly kolegyně v mém věku, tak jsme i o přestávce na oběd zlehka konverzovali. Odkud kdo je, jak dlouho zde pracuje. A tak, však to znáte.
Dny plynuly v pracovním tempu, některé doslova letěly, jiné se zase vlekly. Už jsem do personálního oddělení od mého nástupu donesl snad všechny doklady, které personalisté potřebují, absolvoval jsem lékařskou prohlídku a přinesl doklady o vzdělání a kurzech. Mohl jsem si říct, že už mi zbývá jen dobře pracovat. Jak již bylo zmíněno, dny ubíhaly a potom přišla nemilá zpráva. Mám se dostavit k vedoucímu.
Po takové výzvě hned každého napadne, co se asi stalo. Dosud žádná výtka ani připomínka, dokonce jsem byl, byť jen slovně pochválen. Tak co se může dít?
„Dobrý den, sedněte si, pan vedoucí hned přijde,“ uslyšel jsem slova sekretářky.
Ještě jsem stál přemýšlel, co mi tak může chtít. A už vcházel do dveří.
Sotva se dveře zavřely a můj nadřízený usedl do křesla, přišla ledová sprcha.
„Oznamuji vám tímto, že dnešní den je pro vás poslední den v zaměstnání. Propouštíme vás. Vezměte si své osobní věci a pracovní pomůcky nechte na svém stole.“
Mé zděšení a údiv se stalo hmatatelným. Možná by šlo taky sbalit s sebou, jako osobní věc.
„Můžete mi říct důvod mého propuštění?“ slyším mluvit svůj hlas a obracím se na vedoucího.
„Bez udání důvodu,“ zazní odpověď.
„Udělal jsem snad nějakou chybu nebo jsem nepracoval správně?“ následuje moje další otázka.
„Bez udání důvodu,“ slyším podruhé tu stejnou odpověď.
Sedí proti mně snad robot? Je naprogramován na jednu odpověď?
V hlavě mi zní přijímací procedury: ano, samozřejmě, smlouva je přichystána, počítáme s vámi na dobu neurčitou. Přineste ještě tyto doklady a zajistěte si lékařskou prohlídku. Výborně. Vítám vás mezi námi.
A teď?
„Bez udání důvodu.“ Sbohem…..
Odcházím zmatený a přemýšlím. Celá ta přijímací procedura byla jen divadlem, možná si potřebovali secvičit spolupráci jednotlivých oddělení a já jsem měl hlavní roli.
Nebo naopak potřebovali zjistit, že vlastně místo není, ale až po mém nástupu. Dřív to nevěděli.
Možná někdo špatně počítal volná místa a já se stal tím lichým.
Tedy z kola ven.
Nezdá se vám, stejně jako mě, že všechno je jinak?
A to: Bez udání důvodu a na dobu neurčitou.
