Článek
Není nic horšího než muset spolupracovat s namyšlenou tetičkou, přechytralým synkem nebo bratrem. Oni jsou totiž z rodiny, tak mají vždy pravdu.
Vypadá to velmi lákavě a mile, pracovat ve firmě, která je složená s rodinných příslušníků. Ovšem realita je naprosto jiná. Vyprávělo mi mnoho kamarádů a známých, jaké to je, mít příbuzné v pracovním kolektivu a být tam jako „nepříbuzný“. Samozřejmě se tak nějak počítá s tím, že rodina nadevše. Ovšem to se nesmí v té rodině najít nějaký ten protekční spratek. Omlouvám se za výraz, ale jinými slovy to nevyjádřím tak přesně. Tedy tento, či tato si prostě myslí, že v rodinné firmě mají nějaké speciální postavení a určitě i patent na rozum. Sice mají v rámci fungování firmy přidělenu nějakou pozici, ale to ho/ji naprosto nezajímá, protože on/ona je příbuzný a nemusí tedy vůbec nic. A všechno může.
A co jim/těm příbuzným/ jde dobře, to je poučování a zdůrazňování své důležitosti. Tak tedy pracujete na společném projektu a máte splněnou svoji část úkolu. Ve vašem týmu se nachází někdo z rodiny. A ten svoji část ještě nedodal a nějak se mu vlastně nechce. Má jakýsi pocit výjimečnosti. Projekt vázne, termín dokončení se posouvá, protože „náš výjimečný“ není schopen dodržet termíny. Následuje tedy rozhovor v pracovním týmu. „Petře, proč jsi ještě neposlal do společného úložiště tvoji část projektu?“ zazní otevřená otázka. A začnou se dít věci. Druhý den najdete na svém stole vzkaz od šéfa firmy, že s vámi chce mluvit. Přicházíte k šéfovi a tam sedí šéf, Petr se svojí suitou /někým z rodiny/. Petr má velmi ublížený výraz v obličeji. A začíná rozhovor:
„Říkala jsi Petrovi, že ještě nemá dokončený svůj díl projektu?“
„Ano, už na to všichni čekáme, abychom ho mohli uzavřít a odevzdat vám, majiteli firmy.“
„Ale, Petr říkal, že jsi říkala, jak ten úkol nezvládá a je ve vašem týmu jen kvůli tomu, že jeho maminka je sekretářka ve firmě.“
„Jak prosím?“ nevěříte svým očím a uším. Takže mladíkovi se nechtělo dělat a šel si stěžovat, jak hrozný je jeho tým a měl by s tím někdo něco udělat. Jenom hlavně aby nemusel snad on něco řešit.
Sedíte tak společně v místnosti a kolem uší se vám míhají věty typu: ty jsi říkal, ona říkala, oni říkali, že……Máte tedy pracovat jen tak trochu, aby snad někdo něco zase neříkal? Nechcete věřit, ale je to tak. A navíc nechcete pracovat v kolektivu, kde vás „nepříbuzné“ budou jen komandovat a pomlouvat.
Napadá mě věta z jednoho filmu: …čo je to také to absurdné?
Myslím, že taková firma nemůže fungovat, protože se rozumný člověk prostě nedá komandovat. A firmu opustí, ať si tam ti příbuzní pracují spolu. Po čase se dozvíte, že ve firmě už pracovalo mnoho dalších lidí a všichni utekli jinam. Proč asi?
