Článek
Chtějí mír za každou cenu? Prodali by za něj svého psa, babičku a podle událostí posledního roku i Ukrajinu. Je to otázka bezpečnosti, lakomosti, nebo zkrátka jen narcismus a nulové sociální cítění?
Pravdou je, že to, že my včetně států NATO a Evropské unie posíláme zbraně, tanky a další vojenské vybavení na Ukrajinu, není jen darem solidárním, ale zároveň i pragmatickým. Ukrajina je od České republiky vzdálena pouze něco málo přes tisíc kilometrů, což je například o něco méně, než kdybyste se chtěli vydat z Česka do Itálie na dovolenou. Takže válka je v podstatě blízko a bezpečnostní riziko tu zkrátka je.
Naším úkolem je držet ji od nás co nejdál, a to souvisí s bezprostřední podporou Ukrajiny, jejího vojska a občanů. Můžeme si říci, že to přeci není naše válka, ale kdyby Ukrajina padla, můžeme věřit, že by se Rusko nesnažilo dostat do Evropy dál? Nemůžeme a ani bychom neměli, Rusko hranice nezná a nikdy je ani neznalo. Žije v agonii Sovětského svazu, který byl navrch huj a vespod fuj. Disponuje masou lidí, rozlohou, se kterou neumí a nikdy neumělo pracovat efektivně. Jako rukojmí si bere nerosty, které představují většinový podíl ruských příjmů.
Ukrajina má právo na to se bránit, stejně tak jako jakýkoli jiný suverénní stát, problém však je, že Ukrajina proti sobě má v podstatě gigantického nepřítele a zkrátka bez pomoci by odrazit útok a udržet pozice bylo nemožné.
Členství v NATO pro nás a do budoucna i Ukrajinu může být v podstatě pojistka proti tomu, aby se podobný konflikt opakoval. Severoatlantická aliance disponuje armádou, zdroji a vybavením, které zkrátka pro agresora fungují už jako výstražný signál.
Velkou změnou je i podstavení v podobě sankcí ze strany Evropské unie a NATO. Rusko od západu reakci čekalo, ale sami byli pravděpodobně zaskočeni její mírou a délkou trvání. Proč? V roce 2014, když anektovali ostrov Krym, sankce sice přišly, ale v menší míře. Teď se jedná o vojenskou podporu nejen vybavení, ale i pomoci s výcvikem ukrajinských vojáků. Západ vysílá jasný signál, že teroristy zkrátka v blízkosti hranic neakceptuje a Ukrajina má právo na suverenitu.
Zásadní otázkou teď budou zejména územní zisky. S jakou částí území Ukrajina bude moct jít do vyjednávání a kam se dokáže v osvobozování území posunout? Otázkou je samozřejmě i vzdušný prostor, bez něj už z historického hlediska není možné udělat větší pokrok a průlom. Historicky narážím například na operaci v Ardenách během druhé světové války. Dnešní válka už není jen o letadlech a stíhačkách ve vzdušném prostoru, ale také o dronech a dalších bezpilotních prostředcích, které mohou její průběh razantně změnit ve velmi krátkém čase.
Ruská armáda a její stav je také otázkou rozsáhlých debat. Jaký je její stav, bojový potenciál? Je její vedení v rozkladu? Pochod Wagnerovců na Moskvu byl jen ukázkou toho, že se nejspíš stala někde komunikační chyba a sami Rusové zapomněli, kde v tu chvíli pravděpodobně bojují. Ovšem nic z toho nemění fakt, že disponují zdroji a hlavně masami, které mohou četně ve válce využívat. Doplňují je jako zboží v obchodě. Jestli ti chlapci, kteří se ve dvaceti nechají naverbovat do armády, vůbec někdy předtím drželi v ruce zbraň, můžeme spíše polemizovat.
Máme tedy chtít mír za každou cenu? Mír ano, ale mír znamená stav, kdy se povede věcná debata a terorista nebude držet území včetně občanů, které mu nepatří. Měli bychom posílat dále zbraně a přispívat na to, aby se Ukrajina bránit mohla. Stejně tak diplomaticky prosazovat mezi ostatními členy NATO, aby byli ochotni jednohlasně přijmout její členství. V případě, že po konci války bude Ukrajina v Alianci, samotné riziko i pro nás bude automaticky nižší.
