Od Holokaustu k Hamásu je alternativa sloganu „Od řeky až k moři“

Často přemýšlím nad tou paralelou člověka, který si pamatuje Holocaust a dožil se 7. října roku 2023. Ten pocit, že se historie opakuje, jako kdyby všechno, co se stalo po konci druhé světové války a vzniku státu Izrael, bylo pryč. Přemýšlím, co by na to řekli moji prarodiče, jestli by měli v tomhle světě vůbec vůli žít.

Yaffa Adar je 85letá žena, kterou unesli teroristé do Gazy 7. října po tom, co její blízké okolí proměnili v krvavou lázeň. Přežila Holocaust, vychovala tři děti, je několikanásobná babička a prababička. Díky výměně rukojmí mezi Izraelem a Hamásem se dostala zpět domů. Zažila Holocaust jako dítě, všechny hrůzy, které nacisté napáchali, to, že se někdo pokoušel Židy vymazat z historie. Na sklonku života zažívá to samé, když se o zničení židovského národa pokouší Hamás.

Přestože tohle není jediný případ, který se v Izraeli od 7. října stal, stále existují miliony lidí, kteří nezvládají Hamás odsoudit a berou jejich útok jako svéráznou cestu za svobodou. Za svobodou, ideály a myšlenkami, které se dočetli v Hitlerově knize Mein Kampf. Knize, kterou našly izraelské jednotky několikrát v domech teroristů, včetně poznámek plných radosti z toho, že se Izrael pokusí vymazat z mapy, včetně vyvraždění všech jeho obyvatel.

Svět zaplavují falešné fotografie dětí, obětí izraelské odezvy, Hamás denně manipuluje počty obětí, které bez jakéhokoli zdroje přebírají lidskoprávní organizace. Zjišťuje se, že v nemocnicích v Gaze Hamas skladuje vojenský materiál, zbraně, pod jejich základy postavil tunely a personál o všem věděl, včetně toho, že Hamás dokonce v některých případech podporoval.

To jsou všechno informace, které se valí během několik dní, zatímco někteří stále dokola omílají slavný slogan „From the river to the sea“ s naivitou, že jde o podporu utlačovaných a toužících po svobodě. Po svobodě, která vede k vyhlazení státu a jednoho celého etnika. K mučení, vraždění, unášení, upalování a celé další paletě bolesti, která těmto radikálům dělá sakra dobře.

Některé skupiny a organizace si nepřejí být spojovány s antisemitismem, baví mě jejich ospravedlnění, že odsuzují útoky ze 7. října. Odsuzují také těch předešlých 75 let toho, kdy se obyvatelé Palestiny a členové radikálních hnutí účastnili na útocích, vraždách a únosech Izraelců? O tom, že tohle násilí nezačalo 7. října, ale o tom, že začalo již od vzniku státu Izrael v roce 1948.

Často se mě někdo ptá, co si myslím o vládě premiéra Netanjahua, přezdívaného Bibi, s tím, že údajně za to, co se stalo může on a jeho pravicová vláda. Bibi je v určitých oblastech kontroverzní pravicový politik. Mně osobně například vadila jeho reforma soudnictví, která byla kritizována nejen izraelskou opozicí, ale i četnou skupinou občanů. Považuji za chybu, že rozšiřoval izraelské osady na Západním břehu Jordánu, který je mezinárodním společenstvím považován za součást budoucího státu Palestina? Ač to zní kontroverzně, tak ne.

To, že Hamás, nebo v minulosti jeho předchůdci byli pro Izrael bezpečnostní hrozba, je skutečnost, kterou nelze přehlížet. Nelze přehlížet ani to, kolik se stalo na území Izraele teroristických útoků od podepsání Dohod z Osla. O tom, že Palestinci stále opakovaně odstřelovali izraelské území. Nelze ani přehlížet to, že se sami nikdy nepokusili diplomaticky o stát Palestina zasloužit a Hamás si ve volbách v roce 2006 sami zvolili. Netanjahu je navíc velmi dobrý rétor a zcela jednoznačně vyhrál hlavně díky tomu, že zkrátka konkurence byla slabá. Izraelci jej znají, navzdory jeho korupčním skandálům, je Bibi schopný politik. Já bych se v jeho případě dívala i na podobnou paralelu například s Donaldem Trumpem, který leč je kontroverzní pravicový politik, svou podporovatelskou základnu má obrovskou. Pro mě je spíše zajímavá otázka, co bude s Bibim po válce, protože už teď je jasné, že se izraelská politika naprosto změní, změní se celkově politické uspořádání v dané oblasti.

Navíc vzrůstající podpora pravicových vlád napříč světem je něco, co nelze ignorovat. Ten trend je již dnes velmi hmatatelný a to, že se Bibi minulý rok už potřetí stal premiérem, není výjimka. Panuje tu strach o vlastní autonomii, o bezpečnost a státní suverenitu. Tohle všechno, včetně ekonomické situace, je něco, co pomohlo Bibimu vyhrát, a je to pochopitelné. Izraelci zkrátka chtěli politika, který má dostatečnou sílu vést zemi a razit tvrdou proizraelskou politiku.