Článek
Pondělní stávka odborářů vyvolala celkem rozruch. S učiteli se ve stávce svezli všichni: lékaři, dělníci, včetně komunistů. Šéf odborů Středula měl pochopitelně radost z vysoké odhadem téměř milionové účasti a hesel, která demonstrací zazněla na podporu demise vlády.
Já vždy zastupovala jednotný názor, že všichni se nesmí měřit jedním metrem a tady to platí dvojnásob. Učitelská profese pro mě osobně byla vždy rozporuplná. Názorové konflikty s učiteli jsem měla od základní školy, ale jedno pro mě bylo už v té době očima malé holky zvláštní. Platy se řešily vždy tak, že je školství podhodnocené, málo se investuje do vzdělání, mzdy jsou neodpovídající. Tady se nesmí zapomínat, ani na to, že s společně s učiteli se ve svízelné situaci nachází i obrovské množství nepedagogických pracovníků.
Co však mě v očích rezonovalo už jako dítěti, bylo to, že mi nebylo úplně jasné, proč by učitelé měli brát víc peněz, když v práci nemuseli být nikdy stejně dlouhou dobu jako moje máma, která je lékárnice a chodí na směny. Proč mají brát více, když ani zdaleka neodpracují 8 hodin jako ostatní? To, že jsem měla pocit, že mě nic většina z nich nenaučí, je věc druhá; že mě vlastně málokdo zaujal, nebo bych měla dodnes pocit, že mi do života něco přinesl a třeba bych na jeho hodiny vzpomínala jako na přínosné. K jejich standardní pracovní době se samozřejmě počítá i příprava ke každé hodině, ale selektovat, kdo si opravdu přípravu dělá a kdo jede z několika let zajetých materiálů, nelze.
Od toho se podle mě kvalita školství odvíjí. Učitelé sice brečí, že valorizace neprobíhá podle toho, jak by si představovali, ale co tomu dávají oni? Je to pro mě zacyklený problém obecně nízkých investic do vzdělání. Nevyřeší to zdaleka to, že by se zvýšily mzdy. Školství je podhodnocené, sám ministr školství Bek říká, že mu chybí pro odpovídající úroveň evropského vzdělání několik miliard korun. Nemá učitele, natož nemá rozpočet na to, aby jim mohl zaplatit.
Jsou tu obrovské rozdíly ve vzdělávání, v motivaci pracovat s dětmi. Ten, koho tato práce baví, by ji většinou šel dělat za jakoukoli mzdu. V jeho případě chápu rozlícenost, že i přes to, co své práci dává, nedostane odpovídající plat. Problém však vidím u učitelů, kteří se zkrátka vezou, práci dělají, protože je zkrátka pohodlná, ale bez jakékoli přidané hodnoty. Tohle je problematika, která se strašně těžko dělí. Výborným obrázkem zůstává i to, kolik lidí se z původní stávky učitelů na celé akci svezlo ve svůj vlastní prospěch a stala se z toho akce stěžovatelů za všechno.
Držím stávkujícím učitelům a učitelkám palce, stávka je legitimní nástroj vyjednávání, jen tady - na rozdíl od mnoha západních zemí - to bohužel často chápeme jako vydírání a hysterii. Ale snad se to postupně mění ✊
— Klára Vlasáková (@KlaraVlasakova) November 27, 2023
Poměrně odpovídající ukazatel je i to, kolik absolventů pedagogických fakult nakonec nastoupí po vysoké škole do školství, nebo se dostanou úplně do jiného odvětví. Lze tohle regulovat? Osobně zastávám názor, že vyšší mzdy to nevyřeší, minimálně nezvednou kvalitu. Absolvent bude mít víc, ale ta kvalita bude stále stejná.
Tohle je otázka pro širší restrukturalizaci, nikoli proto, aby školské odbory řvaly za vyšší platy. Chápu však nářek ministra Beka, protože školství je podhodnocené celkově a od toho se právě ta kvalita odvíjí. To, že se platy zvednou proporčně o několik procent, nevyřeší to, že někteří učitelé nepodávají odpovídající kvalitu. Řešení je složitější, práce učitele je psychicky náročná, a ta motivace něco změnit, bohužel z pozice vlády velmi slabá.
