Jsem Židovka, co mám dělat, Evropo?

„Hitler měl pravdu,“ píše se rok 2023, a toto a tomu podobná hesla skanduje dav v ulicích Londýna v den, který patří válečným hrdinům a veteránům. Podporují údajně Palestinu, přitom chtějí zároveň vyhladit z povrchu země jinou kulturu a šíří vlnu nenávisti.

Svoji rodinu jsem si nevybrala, ani víru a kulturu. Narodila jsem se jako Židovka, a jako Židovka také umřu. To, co se stalo 7. října a následující dny, je něco, co je v mých očích zásah do naší civilizace odporující jakýmkoli lidským hodnotám. Ta míra bolesti, cíleného utrpení, to je něco, co jsem slyšela z vyprávění mojí babičky o druhé světové válce a koncentračních táborech. Cílené trýznění, které má člověka zlomit, aby zjistil, že žádný bůh neexistuje, a až pak v té největší bezmoci mohl zemřít.

Často se setkávám s argumenty, že to, co Izrael dělá jako odvetu proti Hamásu, je genocida Palestiny. Izrael nikdy neměl za cíl civilní objekty. To, že někdo využívá nemocnice a školy na to, aby zde ukrýval zbraně, teroristy a unesené Židy, je věc druhá.

Obraz, který mi však nedává spát, je vzrůstající nenávist, která se šíří v Evropě a Americe. Tisíce skandujících běhají v ulicích s kostkovanými černobílými šátky, palestinskými vlajkami a hlásají po vymazání Izraele a Židů z mapy.

Po druhé světové válce utekly statisíce Židů do Izraele, aby žili v bezpečí a nikdy se neopakovalo to, co zažili během války. Co chtěli? Žít v klidu, žít v bezpečí a nemít strach, že je někdo bude soudit za to, že se narodili jako Židé. To, co se poslední týdny děje, je něco, co jsem si myslela, že se nemůže opakovat, něco, co popírá jakoukoli lidskost a hodnotu moderní civilizace.

Prohlížela jsem si videa a fotky zabitých, zbitých a týraných Izraelců. Děti, které měly uřezané hlavy, znásilněné ženy, kterým před očima zabili celou rodinu, a pak jejich těla vláčeli ulicemi jako odpad. Ten pocit byl jiný, než když jsem viděla poprvé fotky z koncentračních táborů. Mezi Nacisty a Hamásem je jeden výrazný rozdíl: Nacisté se hrůzy, které páchali, snažili před světem skrýt; Hamás hrůzy, které páchá, vysílá v přímém přenosu a hrdě se tím prezentuje.

Jak moc musím být vnitřně prázdný člověk, abych udělal něco takového? Jsem vůbec ještě člověk? Jak se cítí propalestinský aktivista a demonstrant, když podporuje tohle? Má svědomí na to tváří tvář se setkat s někým, komu Hamás povraždil celou rodinu, jako kdysi jeho předkům rodinu vyvraždil Hitler?

Ten pocit, který mám z Evropy, celkově celého světa, je poslední týdny zvláštní. Nevím, čím to je, kde se stala chyba. Je to problém vzdělávání? Učili jsme se o druhé světové válce málo, učili jsme se málo o dvacátém století? Nebo zkrátka vykazujeme znaky krachující civilizace, a nenávist vůči kultuře nám dělá radost? Není to smutné, je to spíše alarmující a dává nám to signál k jednomu – abychom jednali. Pokud tak neučiníme, spadneme do propasti propagandy, mediálních lží a manipulace.

Nikdy jsem neměla předsudky vůči jiným náboženstvím a kulturám. Mám spoustu kamarádů muslimů, křesťanů. Nemyslím si, že by se člověk měl selektovat na základě svého vyznání, barvy kůže, nebo etnika. Občas jsem vnímala spoustu protestů, které byly postaveny na údajném šíření rasismu, za extremistické. To samé, když se ublížené feministky snažily světu dokázat, že za všechno špatné mohou muži. Jsem žena, tohle bych spíše přirovnala k otázce vlastní hodnoty vůči sobě samé než utlačování ze strany mužů.

Ovšem to, že jsem Židovka a útočí se na moji komunitu, vnímám jinak. Vnímám to jako povinnost, abych šířila osvětu ohledně izraelsko-palestinské otázky a bránila šíření lží. Židé, kteří žijí v Evropě, nechtějí nikoho vyhlazovat, nechtějí násilí. Chtějí tady žít v bezpečí a klidu. Vždycky si vzpomenu na svoji babičku a říkám si, co by na to, co se děje, řekla ona. Jedno však vím jistě, to, že se tu dostáváme spirály strachu o vlastní bezpečí po 85 letech znovu, by jí zlomilo srdce a zničilo ideu toho, že svět má schopnost se z chyb poučit.